První pokusy o využití umělé inteligence při skládání hudby sahají až do 50. let minulého století. Dnes však AI nejen skládá, ale také analyzuje, produkuje a dokonce dokáže napodobit lidské hlasy. Pro mnoho umělců je AI nástrojem, který urychluje jejich kreativní proces, ale zároveň přináší problémy. Zejména v oblasti autorských práv a neautorizovaného klonování hlasů hudebních umělců jako The Weeknd nebo Drake.

Po roce 2014 jsme si jako společnost v Česku zvykli na zlaté časy. Mimořádný růst HDP, nízká inflace a značný růst mezd, ať už v nominálním, nebo v reálném vyjádření. K tomu oproti dnešku v podstatě vyrovnaný státní rozpočet. Nutno poznamenat, že právě kombinace nízké inflace a vysokého růstu mezd je něco, co velkou měrou přispívá k fiskální stabilitě státu, přestože se někteří snaží argumentovat, že pro státní rozpočet je naopak výhodná vysoká inflace, jelikož dochází ke zvyšování příjmů státu. Toto tvrzení je však nepravdivé, ale o tom třeba jindy. Následně však na dveře zaklepala pandemie, na to navazující válka na Ukrajině a další krize je na světě, největší od roku 2008. Jednalo se však o chybu kapitalismu? Vždyť těch krizí bylo v kapitalismu nespočet, nemluvě o té velké a známé v roce 1929, takže bychom to celé mohli hodit na kapitalismus. No to bychom byli rychle hotovi...

Elon Musk a jeho vliv na americkou státní správu vyvolává v posledních týdnech obrovskou diskuzi. Jeho tým, operující pod hlavičkou DOGE, se snaží přetvořit federální vládu na zcela nový model fungování. Musk otevřeně hlásá, že cílem je maximální automatizace vládních procesů, včetně těch, které dříve vykonávali úředníci. Chce tím snížit náklady, eliminovat neefektivitu a odstranit byrokratické překážky, které podle něj brzdí inovace a ekonomický růst.

Výzvou pro obhájce kapitalismu a volnotržního hospodářství se s postupem času stále více stávají zastánci státních zásahů a regulací, kteří věří, že právě tyto mechanismy, které potlačují volný trh, dokáží nastolit trend zlepšování kvality životního prostředí. Receptem na globální oteplování, znečišťování ovzduší apod. má být tedy méně trhu a více státního plánování. Předtím, než si rozebereme jednotlivé aspekty problému, bych rád předestřel, že rozhodně nejsem odpůrce, natož popírač, ochrany životního prostředí. V žádném případě tak nenabádám ostatní k tomu, aby třeba vylévali kyanid do Bečvy.

Z nejrůznějších statistik vyplývá, že má Česko jedno z nejméně dostupných bydlení v Evropě. V Praze je ke koupi průměrného bytu o velikosti 70 m2 a dispozici 3+kk potřeba až 13 průměrných čistých ročních mezd. Proč tedy tento počet mezd v ČR za poslední dekádu narostl a proč jsme horší než ostatní evropské státy?

Kapitalistický systém je nezřídka obviňován z toho, že vytváří neúměrně velké rozdíly mezi lidmi ve společnosti, zejména co se týče oblastí příjmu a množství vlastněného majetku. Podle řady propagátorů sociální spravedlnosti zkrátka nesmí být odlišnosti v příjmech moc velké, zejména pokud se bavíme o příjmech podnikatelů a zaměstnanců. Jasně, žádný z těchto lidí již dnes nežádá absolutní rovnostářství, kdy by lidé museli nosit stejně barevné oblečení a domy by musely mít stejnou architekturu a velikost. Ale kde je tedy ta hranice, kdy jsou odlišnosti ještě v pořádku a kdy jsou už moc velké?

Kryptorevoluce prošla Senátem. Bitcoin a další digitální měny se budou nově danit stejně jako akcie. Jako sněmovní zpravodaj a autor klíčových pozměňujících návrhů k zákonu o digitalizaci finančního trhu mám jasnou vizi: chci, aby se Česká republika stala Švýcarskem digitálních měn. Kryptoměny představují budoucnost, a pokud chceme zůstat konkurenceschopní, musíme vytvořit podmínky, které podpoří inovace a zároveň zajistí ochranu investorů, spotřebitelů i stabilitu trhu.

Německo, Francie, Itálie: Tyto tři největší evropské ekonomiky tvoří zhruba polovinu unijní populace i polovinu jejího hospodářského výkonu. Pokud jsou právě ony v problémech, je v problémech celá Evropa. Obzvláště pak malé otevřené ekonomiky spoléhající na přeshraniční toky zboží, služeb i kapitálu. Situace je o to komplikovanější, neboť každá ze zemí je ochořena trochu jinak. Zatímco Německo sýpe ekonomicky, Francie je nemocná rozpočtově a Itálie pak trpí víceméně obojím.

Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Skutečně krásně znějící věta. Evokuje idylický svět, ve kterém se nikdo nebude muset dřít do úmoru, všichni budou pracovat, jak právě mohou, a zároveň budou mít tolik jídla a oblečení, kolik budou skutečně potřebovat. Proveditelnost a současná udržitelnost této komunistické teze je však od reality stejně vzdálená, jako jsou stromy, na kterých rostou bankovky, byť zrovna v tomto by se se mnou takový David Ricardo asi neshodl.

V úvodních kurzech ekonomie je pohled na cla relativně přímočarý: Země X zavede clo na vybrané zboží. V důsledku toho dojde ke zvýšení ceny pro zákazníky, snižuje se spotřebitelův přebytek, zatímco se zvyšuje zisk domácích výrobců a vláda získává daňový výnos. Pak také v grafu vznikají dva malé trojúhelníčky, které jsou předmětem ekonomické analýzy. Jedná se o „náklady mrtvé váhy“, což je distorze trhu způsobená clem. Tou je myšlena zejména neefektivní alokace kapitálu a pracovní síly, která poškozuje ekonomický růst. Distorze trhu je častokrát vyšší než daný daňový výnos a tarify jsou tudíž modelově škodlivé. Fajn z úvodu do mikroekonomie za jedna.