KOMENTÁŘ: Klonování hlasů umělců – kde končí inspirace a začíná plagiátorství?

V roce 1957 vznikla Illiac Suite for String Quartet, první skladba vytvořená počítačem. Tento experiment vedl skladatel Lejaren Hiller ve spolupráci s matematikem Leonardem Isaacsonem a stal se průkopnickým krokem v oblasti využití algoritmů k hudební tvorbě. Od té doby technologie pokročily natolik, že dnes si téměř každý s přístupem k počítači  může vytvořit vlastní skladbu – dokonce i s použitím hlasu svého oblíbeného umělce.

AI jako nástroj pro kreativitu i právní problémy

Jedním z nejvýraznějších příkladů současného využití AI v hudbě je nástroj Suno, který umožňuje uživatelům generovat skladby na základě textových zadání. Můžete tak například vytvořit píseň o týrání zvířat, kterou zpívá popová zpěvačka Taylor Swift, aniž byste potřebovali její souhlas. A právě to je jádrem problému – Suno a další podobné nástroje čelí vážným právním výzvám kvůli neautorizovanému využívání hlasů umělců.

Trénink AI modelů pro generování hlasů probíhá na základě velkého množství dat – konkrétně zvukových nahrávek daného umělce. Model se učí rozpoznávat specifické vzory v řeči a zpěvu, jako je intonace, rytmus a výslovnost. Pomocí technik hlubokého učení (deep learning) pak dokáže tyto vzory napodobit a generovat nové věty či melodie, které znějí velmi realisticky, často k nerozeznání od originálu. Tento pokrok však vyvolává otázky ohledně autorských práv a etiky, zejména pokud jde o klonování hlasů bez vědomí a souhlasu umělců.

Suno se hájí tvrzením, že jeho využití spadá pod princip fair use. Společnost argumentuje, že její modely se „učí“ podobně jako lidé – nasloucháním hudbě a vytvářením nových originálních skladeb, nikoliv prostým kopírováním existujících děl. Tento přístup však otevírá složité otázky ohledně toho, kde končí inspirace a začíná plagiátorství. Zatímco fair use umožňuje určité využití chráněných děl bez souhlasu vlastníků práv, hranice mezi legálním užitím a porušením autorských práv je v případě AI stále nejasná.

Umělá inteligence dokáže ale sloužit i pro urychlení kreativního procesu. AI nástroje dokážou rychle generovat melodie, texty nebo rytmy, což hudebníkům umožňuje experimentovat s novými žánry a zvuky bez nutnosti hlubokých technických znalostí. Producenti mohou využívat AI k automatizaci masteringu a postprodukce, což vede ke snížení nákladů i času potřebného k dokončení nahrávky. Přesto kritici tvrdí, že AI postrádá schopnost zachytit jemné nuance lidské zkušenosti, kulturní kontext a emocionální hloubku – aspekty, které jsou pro hudbu klíčové. 

Kdo vlastní práva ke svému hlasu?

Jedním z nejznámějších případů neautorizovaného využití hlasu umělou inteligencí je píseň Heart on My Sleeve. Tato skladba obsahovala realisticky znějící hlasy rappera Drakea a popového zpěváka The Weeknda, přestože ani jeden z nich neměl s písní nic společného. Píseň se stala virálním hitem na platformách jako TikTok a Spotify, což vedlo k jejímu rychlému stažení na žádost Universal Music Group (UMG). UMG reagovala tím, že požádala streamovací platformy, aby zablokovaly přístup AI společnostem k jejich skladbám, čímž chtěla zabránit dalšímu neautorizovanému využívání hlasů svých umělců.

Problémem však je, že právní rámec pro ochranu hlasů je stále nejasný. Zatímco nahrávací společnosti mohou chránit samotné nahrávky, vlastnictví hlasu jako takového není jednoznačně definováno. Umělci ani jejich nahrávací společnosti nejsou právními vlastníky AI-generovaných písní, což činí stažení těchto skladeb složitým a právně komplikovaným procesem. 

Právní otázka, kdo je vlastně majitelem písní vytvořených pomocí umělé inteligence, zůstává zatím nezodpovězená. Spojené státy a Evropská unie k této problematice přistupují z různých úhlů pohledu. V USA se připravují zákony jako NO AI FRAUD Act a NO FAKES Act, které mají chránit umělce před zneužitím jejich hlasů. Tyto návrhy zákonů by umožnily umělcům vymáhat pokuty za každé porušení autorských práv, ale zatím nebyly schváleny.

Na druhé straně Evropská unie již přijala Akt o umělé inteligenci, který vstoupil v platnost v srpnu 2024. Tento zákon zavádí přísné požadavky na transparentnost a regulaci tréninku AI modelů. Zahrnuje povinnost zveřejňovat informace o tom, jaká data byla použita pro trénink a také umožňuje autorům odhlásit se z procesu tréninku. Zákon sice umožňuje použití chráněných děl pro trénink AI, ale vyžaduje jasné označení generovaných výstupů.

Odborníci předpovídají, že AI bude stále více fungovat jako partner umělců, který jim pomůže s nudnými procesy a inspirací při tvorbě hudby. Někteří umělci se ale bojí, že lidská tvořivost bude vzácností a proto ji odmítají. 

AI mě může svým způsobem inspirovat, stejně jako mě inspiruje zpěv ptáků, zvuk brzdící tramvaje, různé jiné zvuky, které slyším denně a z pohledu kontextu životní situace, to co prožívám atp. AI toho akorát „zažilo“ a „slyšelo“ mnohem více a také má dobré informace o tom, co se lidem líbí. Já osobně se použití nebráním, ať už jako zdroj inspirace či kritického pohledu, ale finální tvorba a emoce stejně zůstává na člověku.