Před mnoha lety byla pro běžného investora nejčastější cesta k akciím prostřednictvím podílových fondů. Ty ale často nesly vyšší nákladovost, a právě na to reagoval nástup ETF fondů, které umožnily investovat do široké části trhu za výrazně nižší náklady.

Co v životě skutečně potřebujeme pro to, abychom přežili? V zásadě toho asi zas tak moc není – jídlo, voda, střecha nad hlavou, nějaké oblečení a občas léky. Na základě toho by tak bylo možné říct, že všechno ostatní, co si v životě koupíme, je vlastně jen projevem naší marnotratnosti. I při tvorbě tohoto textu sedím v křesle, text píšu do nového notebooku za desítky tisíc korun, ve kterém navíc poslouchám hudbu z placené aplikace a u toho žvýkám žvýkačku.

Jedním z nejstarších argumentů proti kapitalismu je, že volná konkurence nevyhnutelně zničí samu sebe a na konci procesu koncentrace a centralizace kapitálu ekonomiku ovládne malý počet vítězných monopolů. Nepochybuji o tom, že u většiny rezonují monopoly jako něco negativního, čeho se musíme jako společnost co nejrychleji zbavit.

Se železnou pravidelností se ve veřejném prostoru objevují texty o mocných lobbistických skupinách, které ovlivňují politiku, nebo dokonce diktují vládám, jaké právní předpisy mají přijmout nebo jakou vnitrostátní či zahraniční politiku by měla vykonávat vláda.

V posledních týdnech se v reakci na nekompromisní konkurenci mezi maloobchodními prodejci potravin, kteří se snaží ukrojit každou desetinu procenta z tržního podílu ve svůj prospěch, opět rozvířila debata o slevách v maloobchodě. Že se ceny mění. Že je slev moc. Že jsou v různý čas v různých obchodech. Že jsou vázané na retenční zákaznické programy. A zaznívají různé nápady, jak slevy omezit, či dokonce zakázat. Mně osobně debata o omezování slev přijde absurdní, čímž se vracím k titulku článku. Důvod, proč slevy existují tisíce let, vás totiž skutečně nepřekvapí: Je to proto, že lidé slevy a slevové akce milují.

Po roce 2014 jsme si jako společnost v Česku zvykli na zlaté časy. Mimořádný růst HDP, nízká inflace a značný růst mezd, ať už v nominálním, nebo v reálném vyjádření. K tomu oproti dnešku v podstatě vyrovnaný státní rozpočet. Nutno poznamenat, že právě kombinace nízké inflace a vysokého růstu mezd je něco, co velkou měrou přispívá k fiskální stabilitě státu, přestože se někteří snaží argumentovat, že pro státní rozpočet je naopak výhodná vysoká inflace, jelikož dochází ke zvyšování příjmů státu. Toto tvrzení je však nepravdivé, ale o tom třeba jindy. Následně však na dveře zaklepala pandemie, na to navazující válka na Ukrajině a další krize je na světě, největší od roku 2008. Jednalo se však o chybu kapitalismu? Vždyť těch krizí bylo v kapitalismu nespočet, nemluvě o té velké a známé v roce 1929, takže bychom to celé mohli hodit na kapitalismus. No to bychom byli rychle hotovi...

Výzvou pro obhájce kapitalismu a volnotržního hospodářství se s postupem času stále více stávají zastánci státních zásahů a regulací, kteří věří, že právě tyto mechanismy, které potlačují volný trh, dokáží nastolit trend zlepšování kvality životního prostředí. Receptem na globální oteplování, znečišťování ovzduší apod. má být tedy méně trhu a více státního plánování. Předtím, než si rozebereme jednotlivé aspekty problému, bych rád předestřel, že rozhodně nejsem odpůrce, natož popírač, ochrany životního prostředí. V žádném případě tak nenabádám ostatní k tomu, aby třeba vylévali kyanid do Bečvy.

Kapitalistický systém je nezřídka obviňován z toho, že vytváří neúměrně velké rozdíly mezi lidmi ve společnosti, zejména co se týče oblastí příjmu a množství vlastněného majetku. Podle řady propagátorů sociální spravedlnosti zkrátka nesmí být odlišnosti v příjmech moc velké, zejména pokud se bavíme o příjmech podnikatelů a zaměstnanců. Jasně, žádný z těchto lidí již dnes nežádá absolutní rovnostářství, kdy by lidé museli nosit stejně barevné oblečení a domy by musely mít stejnou architekturu a velikost. Ale kde je tedy ta hranice, kdy jsou odlišnosti ještě v pořádku a kdy jsou už moc velké?