Co v životě skutečně potřebujeme pro to, abychom přežili? V zásadě toho asi zas tak moc není – jídlo, voda, střecha nad hlavou, nějaké oblečení a občas léky. Na základě toho by tak bylo možné říct, že všechno ostatní, co si v životě koupíme, je vlastně jen projevem naší marnotratnosti. I při tvorbě tohoto textu sedím v křesle, text píšu do nového notebooku za desítky tisíc korun, ve kterém navíc poslouchám hudbu z placené aplikace a u toho žvýkám žvýkačku.

Jedním z nejstarších argumentů proti kapitalismu je, že volná konkurence nevyhnutelně zničí samu sebe a na konci procesu koncentrace a centralizace kapitálu ekonomiku ovládne malý počet vítězných monopolů. Nepochybuji o tom, že u většiny rezonují monopoly jako něco negativního, čeho se musíme jako společnost co nejrychleji zbavit.

Se železnou pravidelností se ve veřejném prostoru objevují texty o mocných lobbistických skupinách, které ovlivňují politiku, nebo dokonce diktují vládám, jaké právní předpisy mají přijmout nebo jakou vnitrostátní či zahraniční politiku by měla vykonávat vláda.

Výzvou pro obhájce kapitalismu a volnotržního hospodářství se s postupem času stále více stávají zastánci státních zásahů a regulací, kteří věří, že právě tyto mechanismy, které potlačují volný trh, dokáží nastolit trend zlepšování kvality životního prostředí. Receptem na globální oteplování, znečišťování ovzduší apod. má být tedy méně trhu a více státního plánování. Předtím, než si rozebereme jednotlivé aspekty problému, bych rád předestřel, že rozhodně nejsem odpůrce, natož popírač, ochrany životního prostředí. V žádném případě tak nenabádám ostatní k tomu, aby třeba vylévali kyanid do Bečvy.

Kapitalistický systém je nezřídka obviňován z toho, že vytváří neúměrně velké rozdíly mezi lidmi ve společnosti, zejména co se týče oblastí příjmu a množství vlastněného majetku. Podle řady propagátorů sociální spravedlnosti zkrátka nesmí být odlišnosti v příjmech moc velké, zejména pokud se bavíme o příjmech podnikatelů a zaměstnanců. Jasně, žádný z těchto lidí již dnes nežádá absolutní rovnostářství, kdy by lidé museli nosit stejně barevné oblečení a domy by musely mít stejnou architekturu a velikost. Ale kde je tedy ta hranice, kdy jsou odlišnosti ještě v pořádku a kdy jsou už moc velké?

Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb. Skutečně krásně znějící věta. Evokuje idylický svět, ve kterém se nikdo nebude muset dřít do úmoru, všichni budou pracovat, jak právě mohou, a zároveň budou mít tolik jídla a oblečení, kolik budou skutečně potřebovat. Proveditelnost a současná udržitelnost této komunistické teze je však od reality stejně vzdálená, jako jsou stromy, na kterých rostou bankovky, byť zrovna v tomto by se se mnou takový David Ricardo asi neshodl.