Do vrcholné české politiky už téma odsunu sudetských Němců naštěstí nepatří. Přesto se tam ocitlo a výsledek vypadá přesně tak, jak to vypadá, když se historická bolest použije jako volební palivo: naprosto odpudivě.

Česko si v těchto dnech znovu prochází jedním ze svých oblíbených sportů: soubojem mezi vládou a prezidentem. Tentokrát se nehraje o pravomoci na papíře, ale o to, kdo pojede na summit NATO v Ankaře. Jde o spor, který známe i z jiných zemí. U nás se trochu mění v tradiční přetahovanou, ze které se v přímém přenosu stává veřejný kurz ústavního práva pro každého, kdo má chuť to řešit i připojení k internetu.

Od chvíle, kdy Pražský hrad zveřejnil SMS zprávy odeslané v noci z 26. na 27. ledna hradnímu poradci, se česká politika ocitla v ostrém střetu, který má konkrétní a nepřehlédnutelný důvod. Ministr zahraničí Petr Macinka nevybíravě tlačil na Hrad, aby prezident jmenoval Filipa Turka ministrem. Je přitom zřejmé, že jde o člověka, který je na tuto roli z mnoha důvodů naprosto nepřijatelný. 

Kdo kdy vstoupil do koalice s Andrejem Babišem, ví, že nejde o partnerství, ale o přežití. Babiš se v koalicích nechová jako vyjednavač, ale jako predátor. Své spojence si postupně ochočí, oslabí a nakonec spotřebuje. První dějství tohoto předvídatelného dramatu jsme viděli už při skládání vlády. Teď, když je kabinet jmenován, přichází dějství druhé. Nejde přitom ani tak o promyšlený plán, jako spíš o instinktivní improvizaci v reakci na vznikající problémy. Výsledek je ale stejný: koaliční partneři ztrácejí tvář před vlastními voliči alarmujícím tempem. A přesně to v posledních dvou týdnech sledujeme na dvou případech, které budou pro další vývoj vlády určující.

Sociální demokracie si zvolila nového předsedu. Jmenuje se Jiří Nedvěd. Pokud vám to uniklo, není to známka nepozornosti, ale přesný obraz stavu samotné strany. Volba šéfa kdysi masové politické síly dnes proběhla prakticky bez zájmu veřejnosti. Strana, která ještě před patnácti lety spoluurčovala směr země, dnes mění vedení způsobem, který sotva zaznamenají i lidé, kteří politiku sledují pravidelně. Pokud se někdo ptá, kdy se sociální demokracie ztratila z veřejného prostoru, odpověď zní: dávno.

Martin Kuba po více než dvaceti letech opouští ODS. Bývalý první místopředseda strany, exministr průmyslu a dnes nejúspěšnější hejtman v zemi odchází v momentě, který je pro stranu složitý. Občanští demokraté stojí před lednovou volbou nového vedení po neúspěšných parlamentních volbách. Kuba neodchází sám: z 34 jihočeských zastupitelů jich s ním jde třicet. Na obzoru se tedy objevuje nový politický subjekt. Není divu, že se okamžitě objevily úvahy, zda se před námi neodehrává skutečný rozval, který by mohl zasáhnout celou stranu.

Hned po volbách se rozběhla otevřená koaliční jednání mezi ANO, SPD a Motoristy. Babišovi partneři byli natolik hladoví a netaktičtí, že vyjednávání o vládě probíhalo téměř v přímém přenosu a veřejnost se u toho mohla chvíli dobře bavit. Po pár dnech ale předseda hnutí ANO svým partnerům v boji proti cenzuře raději vysvětlil, že mlčení je základ. Od té doby jsme odkázáni spíš na zákulisní drby a úniky.

Volby skončily, vláda prohrála a opozice vyhrála. Nelze to zaobalit do složitějších formulací. Když se ale podíváme pod kapotu čísel, uvidíme zajímavý detail: vládní strany si udržely zhruba stejný počet hlasů jako před čtyřmi lety. Jen se trochu přeskládaly mezi sebou. Opozice, zejména ANO, naopak tentokrát spolehlivě sjednotila ty, kteří vládním stranám nefandili už mnoho let.

Ústavní soud ve středu rozhodl. Kandidátky SPD a Stačilo! zůstávají ve hře, platí pro ně pětiprocentní hranice. Obě formace jsou samozřejmě klasické, byť skryté koaliční subjekty než samostatné strany – SPD s přívěsky tří dalších partají, Stačilo! jako schránka pro komunisty, fierlingerovským duchem prodchnuté trosky SOCDEM a radikální nacionální levici. Soud raději připomněl, že soutěž politických sil v demokracii se nemá omezovat. Asi dobře. Pár dní před volbami by zákaz způsobil poprask větší než samotné Stačilo!.

Hnutí STAN je součástí vlády, drží několik ministerstev a ve Sněmovně je druhým nejsilnějším koaličním klubem. Jejich preference se dlouhodobě pohybují kolem 10 %, výrazné výkyvy se nedějí. Teď, měsíc před volbami, se rozhodli kampaň přiostřit. Nejde sice o nic skutečně ostrého – v porovnání s tím, co předvádí opozice, zůstává i tato „drsnější fáze“ stále mírumilovná. Ale úmysl je zjevný: vyzařovat energii, nabrat tah na branku, zaujmout. Jenže problém začíná ve chvíli, kdy se tenhle obraz střetne s realitou. A ta je jiná.