Od chvíle, kdy Pražský hrad zveřejnil SMS zprávy odeslané v noci z 26. na 27. ledna hradnímu poradci, se česká politika ocitla v ostrém střetu, který má konkrétní a nepřehlédnutelný důvod. Ministr zahraničí Petr Macinka nevybíravě tlačil na Hrad, aby prezident jmenoval Filipa Turka ministrem. Je přitom zřejmé, že jde o člověka, který je na tuto roli z mnoha důvodů naprosto nepřijatelný.
Macinka se v té chvíli asi nacházel pod tlakem, a to nejen kvůli prezidentovu odporu, ale i od lidí, kteří za jeho stranou stojí. V takové situaci, v nočních hodinách, zjevně po dlouhém večeru, vznikly SMS, které nesly všechny znaky paniky, nezkušenosti a špatného úsudku. Ráno pak muselo přijít vystřízlivění, a to jak fyzické, tak především politické.
Prezident Petr Pavel si takový způsob nátlaku logicky nenechal líbit a reagoval tvrdě a otevřeně. Spor pak rychle eskaloval a vyústil v demonstrace 1. února. Zaplněné Staroměstské náměstí a davy lidí na Václavském náměstí nebyly jen projevem podpory prezidentovi. Byly i jasnou ukázkou, že nejde pouze o jednu personální přestřelku. Lidé tím dávali najevo, že se nehodlají smířit s tím, jaký typ lidí dnes stojí v čele vlády a sněmovny a kam se země posouvá. Nešlo tedy jen o obranu hlavy státu, ale o širší nesouhlas s politickým směrem, který tato část společnosti považuje za nepřijatelný.
Na první pohled to pro motoristy vypadá jako velký problém. Viditelná část jejich voličů v prezidentské volbě stála za Petrem Pavlem a teď najednou řeší nepříjemnou otázku, komu vlastně drží palce. Jedni zůstanou, protože jim z těžko uvěřitelných důvodů Turek imponuje, a s tím i Macinkova role bojovníka proti Hradu. Druzí mohou odejít právě kvůli tomu, že jim tenhle styl připadá jako absolutní nedostatek kompetence, soudnosti a střízlivosti. A u strany, která balancuje těsně nad pěti procenty, může i malý odliv znamenat konečnou.
Jenže celý příběh má i druhou stranu. Motoristé se tímto konfliktem ocitli v roli hlavního odpůrce prezidenta Pavla, a tím si otevřeli přístup k nemalé části společnosti, která ho nevolila. Ta nyní ráda podpoří kohokoli, kdo se proti němu postaví nahlas. Jinými slovy, mohou něco ztratit, ale také hodně získat. Otázka je, zda budou mít schopnosti toho využít. Motoristé zatím ovšem mnoho politického umu nepředvedli. Mají příležitost, jaká se jim nečekaně nabídla, ale stejně tak hrozí, že ji promarní. Pokud se tak stane, může se tato kauza ukázat ne jako nepříjemná epizoda, ale jako začátek jejich konce.
Jednoznačným vítězem celé epizody je Andrej Babiš. Prezident Petr Pavel je dotlačen do otevřeného střetu, musí reagovat, vysvětlovat a nést politické náklady, zatímco Babiš zůstává stranou hlavního konfliktu. Přímý útok na Hrad sice fyzicky vede Petr Macinka, ale není těžké přehlédnout, že na útoku se nepřímo podílí i širší zázemí, které Babiše dlouhodobě obklopuje. Stejné komunikační kanály, facebookové skupiny a mobilizační nástroje, které sloužily v kampani, se nyní přirozeně přesměrovávají proti prezidentovi.
Babiš sám přitom mlčí, vystupuje smířlivě a hraje roli státníka nad věcí. Tlak se tak vede bez jeho viditelné účasti, ale v prostředí, které mu je vlastní a které mu vyhovuje. Je to role pohodlná, účinná a zároveň vychytralá: jiní útočí, jiní nesou riziko, zatímco on zůstává čistý a sbírá politický zisk.
Důvod, proč Andrej Babiš hraje roli tichého pozorovatele, je prostý: prezidentská volba se nevyhnutelně blíží. Petr Pavel už naznačil, že bude svůj mandát obhajovat, a to z něj dělá pro dnešní vládní většinu zároveň riziko i lákavou kořist. Riziko proto, že by na Hradě zůstal silný prezident, který jí nepůjde na ruku. Příležitost proto, že by se tento post dal dobýt a využít – ať už přímo pro Babiše, nebo pro někoho, kdo by byl ochoten plnit jeho politické záměry. Odtud pramení snaha nechat prezidenta vyčerpat se v předčasných střetech, zatímco skutečný soupeř vyčkává.
Pro Petra Pavla je tahle situace nevýhodná už ze své podstaty. Od začátku se snažil vystupovat jako nestranický prezident s odstupem od každé vlády, jenže vůči Babišovu politickému stylu se neutralita drží těžko. Konflikt, který začal nejmenováním Turka, ho postupně vtlačil do role vůdce opozice, ať o ni stál, nebo ne. To je pozice složitá: síly, které dnes tvoří vládní většinu, mají ve společnosti dlouhodobě navrch, zatímco tábor, z něhož prezident čerpá podporu, zůstává menšinový.
Zároveň ale platí, že za prezidentem se stojí snáz než za vládou. Petr Pavel nedělá politiku skrze konkrétní kroky, které by lidi přímo poškodily nebo zklamaly, ale skrze způsob výkonu funkce. Pracuje přesně, střídmě a důstojně, a právě to z něj dělá přirozený bod podpory pro široké spektrum voličů. V první volbě porazil Babiše drtivě, tehdy v jiné atmosféře, ale dnes má navíc výhodu zkušenosti a viditelného mandátu. To, že je nyní pod palbou, ještě neznamená porážku. Spíš to ukazuje, že jeho soupeři zahájili útok dřív, než by sám čekal. Otázka zní, zda dokáže tento tlak proměnit ve výhodu dřív, než ho vyčerpá.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám