KOMENTÁŘ: Martin Kuba proti gravitaci politiky

Jedna ze spekulací zní, že by Kuba mohl přetáhnout na svou stranu několik poslanců a pokusit se změnit poměry ve Sněmovně. Jenže to podle všeho nehrozí, žádný poslanec se k němu nechystá a opustit ODS odmítl i jeho dlouholetý jihočeský spojenec, senátor Tomáš Jirsa. Kuba tak se svým projektem nevstoupí do parlamentu zadními vrátky. To ovšem neznamená, že by neměl výrazný potenciál. Přestože v krajských volbách dosáhl nejlepšího výsledku ze všech hejtmanů, neznamená to automaticky, že dokáže vybudovat silný celostátní subjekt. Je to možné, ale rozhodně ne samozřejmé, protože na té cestě čeká řada překážek.

Kam se Kuba zařadí?

První překážka, která před Kubou stojí, je načasování. I kdyby nový subjekt založil hned zítra, vznikne v momentě, kdy ODS spolu s bývalou koalicí míří do opozice. A to je úplně jiné prostředí než vláda. Ve vládě vás realita svazuje, musíte dělat kompromisy a rozhodovat. V opozici můžete slibovat a říkat skoro cokoliv. A přesně to také pět opozičních parlamentních stran dělat bude. Prosadit se jako nový mimoparlamentní subjekt v prostoru, kde všichni okolo vás budou hlasitě kritizovat vládu, je mimořádně těžké. Tento stav navíc potrvá dlouho, čtyři roky. 

Druhý problém je ještě hlubší. Kuba je v jižních Čechách pojem a něco málo o něm ví i zbytek republiky, ale rozhodně není celostátní figurou se silou nastavovat vlastní agendu. Česká společnost agendu už má, je na ní dnes rozdělená jako už dlouho ne. Štěpí se na vztahu k Andreji Babišovi, na postoji k Rusku a Ukrajině i v několika dalších věcech. Tato polarita se tu budovala roky, minimálně od prvního období Andreje Babiše v čele vlády. A Kuba nemá sílu ji přepsat nebo překreslit.

Jenže přesně to je ten problém: on se do té existující polarizace někde zařadit musí. Pokud se otevřeně postaví proti Babišovi, skončí v jedné řadě s pěti parlamentními stranami, které budou dělat totéž; tím přirozeně odradí tu část voličů, kteří Babišovi věří. A pokud se naopak pokusí Babiše částečně bránit nebo relativizovat jeho kroky, získá nálepku, která ho odřízne od voličů, kteří dnes tvoří jádro jeho přirozeného publika.

Buď tak, nebo tak. Musí si vybrat stranu dělící linie, kterou neurčil on a kterou ani nemůže změnit. A pokud se pokusí lavírovat mezi oběma póly a být jiný, hrozí mu to nejhorší: upadnout do prostoru mezi dvěma tábory, kde nikdo nevyhrává, jen postupně mizí.

Je jisté, že Kuba ještě několik dalších tváří přitáhne. Budou nejen z ODS, ale i z dalších uskupení. Mediální schopnosti i organizační talent bezesporu prokázal, jeho jihočeský úspěch rozhodně není dílem náhody. To všechno znamená, že nový projekt se může rozběhnout s určitou razancí. Jenže mezi regionálním úspěchem a celostátním průlomem leží propast, kterou bez výrazného gamechangeru v politické atmosféře nebo chybě konkurence nebude snadné překročit. V dnešních kulisách není startovní pozice tak silná, jak by se mohlo zdát z prvních dramatických titulků.

Pokud ale Kuba uspěje aspoň zčásti, přispěje tím k další fragmentaci politické scény. Ta už je dnes roztříštěná víc než kdykoliv předtím. Poslanecká sněmovna sice formálně stojí na několika blocích, ale uvnitř nich sedí lidé z rozličných mikrosubjektů, kteří se vynořili na vlně momentální příležitosti. Tento trend, tedy oslabení velkých značek a růst malých, někdy jednorázových projektů, Kuba jen posílí.

Nakonec tak stejně rozhodne starý dobrý politický darwinismus. Některé projekty přežijí, jiné odpadnou. Zda jeho vlastní hnutí skončí mezi vítězi, nebo v šedi poražených, se dnes říct nedá. Jisté je jen to, že jeho startovní podmínky jsou méně výhodné, než jak si to mnozí malují.