Sobota 23. 5. 2026 | Svátek má Vladimír
Do vrcholné české politiky už téma odsunu sudetských Němců naštěstí nepatří. Přesto se tam ocitlo a výsledek vypadá přesně tak, jak to vypadá, když se historická bolest použije jako volební palivo: naprosto odpudivě.
Jedenaosmdesát let po válce chce Poslanecká sněmovna usnesením vyzvat organizátory brněnského festivalu, aby zrušili sjezd sudetských Němců, a to hlasy ANO, SPD a Motoristů. Přitom každý, kdo nechce schovávat hlavu v sypké směsi barvotiskové historie a její bolševické interpretace, ví, že Brno je pro takový sjezd přesně to pravé místo. Stalo se tu v roce 1945 něco, co si toto město nese dlouho a bolestně, a právě proto tady setkání s přijíždějícími hosty dává smysl. Festival Meeting Brno a lidé jako Milan Uhde věděli přesně, co dělají, když pozvání formulovali. Sjezd začal pietou u nádražního nástupiště, odkud za války odjížděly transporty brněnských Židů. Vedle sebe stáli sudetští Němci a Wintonovy děti. Takový obraz zaslouží úctu a porozumění. Bohužel dostal něco jiného.
A právě v tom určitá část české společnosti dodnes působí zvláštně nedospěle. Němci se svou vinou poctivě pracovali desetiletí a sudetoněmecká komunita je toho součástí. My jsme nic podobného nikdy neabsolvovali. A ano, česká vina je ve srovnání s nacistickými zločiny nesrovnatelně menší. Jenže velikost provinění sama o sobě neurčuje schopnost společnosti podívat se do zrcadla. Dnešní hysterická debata kolem brněnského sjezdu ukazuje, že s tím máme pořád problém.
Tomio Okamura sjezd označil za setkání nacistických pohrobků, prosadil mimořádnou sněmovní schůzi a inkasoval tolik chtěnou pozornost. Komentátor Jan Dobrovský o něm v této souvislosti krásně řekl, že je prostě „víkem od ruské žumpy". Autor těchto řádků považuje ten příměr za tak přesný, že ho raději cituje, než by hledal vlastní. Motoristé se pak ochotně přidali. Petr Macinka začal vysvětlovat, proč je sjezd nevhodný, nešťastný a předčasný, jako kdyby českou státnost ohrožovalo několik tisíc převážně postarších návštěvníků debatního a pietního programu v Brně.
Jenže Okamura s Macinkou mají ve sněmovně dohromady 28 lidí, ANO jich má 80. Kdyby premiér Babiš chtěl, vše by se odehrálo na několika zapomenutelných tiskových konferencích a facebookových videích pro skalní příznivce. Téma by zůstalo v suterénu, kam jednoznačně patří. Jenže Babiš nechtěl. Souhlasil s tím, aby se celá věc vytáhla do Poslanecké sněmovny, poskytl k tomu hlasy a dovolil, aby se z brněnského sjezdu stalo celostátní politické představení první kategorie. Ve chvíli, kdy se nejsilnější vládní strana rozhodne něco podobného legitimizovat svou silou, přestává být možné tvářit se, že jde jen o občasné excesy několika skalních populistů.
A právě tady se ukazuje zvláštní dvojí tvář Andreje Babiše. Když mu na něčem záleží, umí být vůči vlastním partnerům brutálně tvrdý. Viděli jsme to opakovaně u sporů kolem armády, personálních otázek, rozpočtu nebo mediální legislativy. Ministři jeho menších koaličních partnerů pravidelně zjišťují, že jejich politická autonomie končí přesně tam, kde začíná Babišova momentální nálada. Umí dusit, umí ponižovat, umí během několika hodin smést ze stolu návrhy, na kterých někdo pracoval měsíce. Moc na to evidentně má. O to výmluvnější je, že ji tentokrát nepoužil.
Nabízí se logická otázka – proč? Možností je několik a každá z nich zní pro premiéra hůř než ta předchozí.
První je prostá ignorance. Andrej Babiš celý život působí jako člověk, kterému jsou věci jako historická paměť, vina, politická kultura nebo česko-německé smíření úplně cizí. Nejen že ho nezajímají. On jim pravděpodobně ani pořádně nerozumí. U člověka, který redukuje autentickou víru na nošení plastových jezulátek po kapsách, jsou takové motivy mimo jeho mentální dosah. Celou kauzu proto klidně nechá proběhnout, protože ji jednoduše nepovažuje za důležitou. Koaliční partneři si zahrají své vlastenecké divadlo, zamávají vlaječkami, vykřičí pár hesel do kamer a život jde dál.
Druhá možnost je cynická kalkulace. Ať si Okamura a Motoristé sbírají body na sudetských strašidlech a nacionalistickém folkloru, zatímco Babiš si ohlídá to, na čem mu skutečně záleží. Dotace pro svůj byznys, vliv na státní správu, policii, personální kontrolu institucí, mocenské uchopení státu a ochranu systému, který kolem sebe roky buduje. Tohle jsou jeho skutečná témata.
Pak je tu třetí varianta, možná úplně nejodpornější. Andrej Babiš potřebuje své koaliční partnery vysávat, ale aby to fungovalo, nesmí mezi nimi a ANO vzniknout příliš velká hodnotová vzdálenost. Ve chvíli, kdy SPD a Motoristé dostali příležitost soutěžit o bobříka národovectví, rozhodl se jít do toho také. Tuší, že si nemůže dovolit, aby mu někteří voliči začali utíkat jinam. Kdyby se od celé hysterie odstřihl, jeho menší partneři by získali vlastní prostor a vlastní identitu. Takže když se dva političtí trpaslíci rozhodnou brodit hnědým bahnem, obr se vydá za nimi, aby je i tam držel pod vodou a nedovolil jim nadechnout se.
Každá z těch variant sama o sobě zní dost špatně. A úplně nejhorší je možnost, že platí všechny tři zároveň. A protože v Česku nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, všechno nasvědčuje tomu, že je to právě tento případ.
Chceš mít přehled o tom, co se děje kolem tebe?
