KOMENTÁŘ: Drahé energie v Evropě: Jaké jsou důvody a pravděpodobná řešení?

Evropská unie v roce 2021 prosadila známější Deal, tedy závaznou legislativu ohledně snížení emise skleníkových plynů alespoň o 55 % oproti roku 1990, a to do roku 2030. Spojené státy přijaly pouze nezávazný cíl snížení těchto emisí, a to pouze o 50 %, navíc oproti roku 2005. Naopak Čína se teprve chystá na konci této dekády svoji rekordní úroveň emisí vypouštět. Tento obrovský rozdíl tlačí Evropu do masivních investic v relativně krátkém čase. V cílech EU se tak například objevuje 42,5% podíl její energetické spotřeby v roce 2030 z obnovitelných zdrojů. To by však do té doby vyžadovalo ztrojnásobit instalovaný výkon solárů a zdvojnásobit výkon větrníků.

Příčiny vysokých cen?

Maloobchodní i velkoobchodní ceny plynu jsou v současné době třikrát až pětkrát vyšší než ceny v USA, zatímco historicky byly ceny v EU „pouze“ dvakrát až třikrát vyšší. Maloobchodní ceny elektřiny - konkrétně pro průmyslová odvětví - jsou v současnosti dvakrát až třikrát vyšší než v USA a Číně. Historicky přitom byly v EU „pouze“ o desítky procent vyšší než v USA a pohybovaly se přibližně na stejné úrovni jako v Číně. Co stojí za vysokými evropskými cenami? Na vině je zejména nedostatek vlastních nerostných zdrojů, geografie, ale také politika a specifika energetického trhu v EU. Jmenujme některé z nich:

1. EU je největší světový importér plynu a LNG 

Nedostatek zdrojů dělá z Evropy největšího dovozce plynu na světě. Evropa je na trhu s plynem jakýsi monopson. I přesto však potenciální kolektivní vyjednávací síla není využívána. Například během energetické krize v roce 2022 přispěla soutěž o zemní plyn mezi státy EU ochotnými platit i vysoké ceny k nadměrnému a z dnešního pohledu zbytečnému růstu cen. V reakci na to EU zavedla koordinační mechanismus pro sladění poptávky s konkurenčními nabídkami dodávek (tzv. AggregateEU), avšak na této platformě dodnes neexistuje povinnost společného nákupu. Po ztrátě přístupu k ruskému plynu z plynovodů v roce 2023 téměř polovina dovozu do EU přicházela ve formě LNG, přičemž v roce 2021 to byla pouze pětina. Ceny LNG jsou na spotových trzích obvykle vyšší než ceny plynu z plynovodů kvůli nákladům na zkapalnění a přepravu.

2. Dlouhé trvání udělování stavebních povolení pro energetickou infrastrukturu

Zdlouhavý a nejistý proces povolování nových zdrojů i přenosových a distribučních soustav je hlavní překážkou rychlejší instalace nových kapacit. Mezi zahájením studií proveditelnosti a dokončením projektu je potřeba několik let. Mezi jednotlivými členskými státy navíc existují velké rozdíly v délce povolování. Celý proces udělování povolení pro větrné elektrárny může v některých členských státech trvat až 9 let, zatímco v jiných to jsou méně než 3 roky. Povolení pro velké fotovoltaiky může v některých zemích trvat 4 roky, v jiných však trvají rok.

3. Zdanění spotřeby energií

Ačkoliv zdanění může být i nástrojem na podporu dekarbonizace (zdanění negativní externality), existují mezi členskými státy EU značné rozdíly, což vytváří evidentní distorze. Navíc v USA neexistují žádné federální daně ze spotřeby elektřiny nebo plynu. Jelikož v Evropě výroba elektřiny spadá do oblasti působnosti systému EU ETS, je uhlíková náročnost zahrnuta do nákladů na výrobu elektřiny. Bez započtení nákladů na CO₂ (hrazených výrobci) se výrobní náklady pohybují v rozmezí 45 % a 65 % maloobchodních cen. Zbytek pak rovnoměrně připadá na „dráty“ a daně.

S čím přichází nový Clean Industrial Deal aneb jaké má být řešení vysokých cen?

1. Dva finanční nástroje: PPA a CFD

Stabilnější dlouhodobé smlouvy, jako jsou smlouvy o nákupu elektřiny (Power Purchase Agreement - PPA) mají zajistit velké průmyslové podniky proti vysokým a volatilním cenám a poskytnout jim jistotu ohledně ceny. Vzhledem k tomu, že cenový index PPA je výrazně nižší než velkoobchodní ceny, mohou podnikové PPA podpořit nákup elektřiny z obnovitelných zdrojů v mnoha evropských zemích. Aby se zvýšilo využívání PPA, vytvoří se tržní platforma pro uzavírání smluv a sdružování mezi výrobci a odběrateli. Tato iniciativa bude pravděpodobně spojena s programy poskytování záruk ke zmírnění finančních rizik protistrany, která vznikají při využívání těchto platforem. Evropská investiční banka a národní rozvojové banky by například mohly poskytovat protizáruky a specifické finanční produkty pro malé spotřebitele nebo dodavatele, kteří nemají odpovídající úvěrový rating. To umožní firmám nakupovat elektřinu za pevně stanovenou cenu až na 20 let, což jim dává jistotu ohledně nákladů.

Dalším opatřením by měly být tzv. rozdílové smlouvy (Contract for Difference - CfD). Výrobci elektřiny by dostali garantovanou výkupní cenu od státu nebo jiného subjektu za dodanou elektřinu. Pokud tržní cena elektřiny klesne pod tuto hranici, stát nebo jiný subjekt rozdíl musí doplatit. Když však cena vzroste, výrobce vrátí přebytek zpět, což pomáhá snižovat cenovou volatilitu a držet elektřinu cenově dostupnější.

2. Posílení evropské přenosové soustavy aneb investice do drátů a možné snižování daní

Dosažení zásadní změny v budování a propojování sítí bude vyžadovat nový přístup na úrovni EU i členských států, včetně schopnosti účinně přijímat rozhodnutí, urychlit povolování a mobilizovat odpovídající veřejné i soukromé financování. Evropa se totiž musí zaměřit na rychlé zvýšení instalace propojovacích vedení. Pravděpodobně bude zaveden „28. režim“, zvláštní právní rámec mimo 27 různých vnitrostátních právních rámců, a to pro důležité projekty společného evropského zájmu (IPCEI). Tento režim by měl zkrátit délku vnitrostátních řízení a začlenit je do jediného procesu, čímž by se zabránilo možnosti blokování projektů jednotlivými vnitrostátními zájmy. Některé velmi rozsáhlé projekty v oblasti přenosových soustav a obnovitelných zdrojů, by mohly rovněž žádat o povolení prostřednictvím tohoto postupu, čímž by se obešly průtahy při povolování na místní úrovni. Příští víceletý finanční rámec by měl posílit nástroj EU určený k financování přenosových a distribučních soustav. Současně může být základním prvkem snižování nákladů na energii pro koncové uživatele snižování zdanění energií, kterého lze dosáhnout přijetím jejich společné maximální výše v celé EU (včetně poplatků za přenos). Legislativní reforma v této oblasti však podléhá jednomyslnosti.

Evropa zkrátka právě nyní čelí zásadním rozhodnutím, jak pokračovat v dekarbonizaci při zachování konkurenceschopnosti svého průmyslu. Tedy toho, co ji do velké míry živí. Intervencionistická řešení nebudou v evropském kontextu pravděpodobně úspěšná. Napodobení přístupu USA, které systematicky clí či zakazuje čínské technologie, by pravděpodobně způsobilo vyšší náklady pro evropské hospodářství. Pro Evropu by bylo nákladné zavádět ochranářská opatření: více než třetina HDP zpracovatelského průmyslu EU je absorbována mimo EU, zatímco v případě USA je to méně než pětina. Jednoduchá a krátkodobá řešení v evropské energetice nečekejme.