O bydlení se v Česku mluví třicet let. Po každých volbách slyšíme, že to je priorita. A lidé přesto vidí, že se situace zásadně nemění. Proto dnes převládá pocit, že vlastní bydlení je pro střední třídu mimo dosah. Že dobře už bylo. Tento pocit se stal samozřejmostí. Jenže skutečnost je jiná.
Dům je dnes v řadě regionů dosažitelnější než před deseti lety. Jen se o tom nemluví. Veřejná debata se soustředí na ceny bytů v Praze a z nich pak vyvozuje závěr pro celou republiku. Jenže Praha není celé Česko. A bydlení nejsou jen byty. Pokud se díváme na celé spektrum možností, obraz je pestřejší a méně beznadějný, než jak se zdá z titulků.
To ovšem neznamená, že problémy nemáme. Máme jich hodně. Nejviditelnější je nedostatek nových staveb. Povolovací řízení se táhnou roky, stát místo zjednodušování přidává další bariéry a obce ztrácejí chuť růst. Často raději nic neschválí, než aby nesly odpovědnost za dopravní napojení nebo školu navíc. A bez rozhodnutí se nestaví.
Dalším slabým místem je samotné stavebnictví. Chybí lidé. Řemeslo mizí. Mladí se do něj nehlásí a ti, kteří by mohli, raději odcházejí za lepším do ciziny. Bez řemeslníků je i dobře připravený projekt jen papírem v šuplíku. To je realita, která se často přehlíží.
Jednou z hlavních překážek dostupného bydlení je dnes i Česká národní banka. Svými limity odřízla od hypoték právě ty, kteří je potřebují nejvíc – mladé rodiny a střední třídu. Banky už nesmí posuzovat klienty podle jejich skutečné situace, ale jen podle tabulek. A kdo tabulku nesplní, ten bydlet nebude. I když by splácet zvládl.
Tohle není ekonomická nutnost. Je to rozhodnutí několika lidí v bankovní radě. Ještě v roce 2020 byly podmínky jiné a hypotéky dostupné mnohem širší skupině. Stačilo by se k nim vrátit a tisíce rodin by si mohly pořídit vlastní domov. Úroky se časem mění. Ale pokud zůstanou umělé limity, dostupnost bydlení se nezlepší.
Velkou roli hrají i energie. Dům není jen cena stavby, ale i jeho provoz. A právě tady udělaly moderní technologie obrovský rozdíl. Nové domy mají nízkou spotřebu, často si část elektřiny vyrobí samy. Díky tomu je jejich provoz levnější než kdy dřív.
Čísla to ukazují jasně. V roce 2003 stála rodinu energie v průměrném domě 7 439 korun měsíčně. O deset let později 4 772 korun. A dnes, u moderního domu s tepelným čerpadlem a fotovoltaikou, je to necelá tisícovka. To je obrovský posun, který v debatě o bydlení zcela chybí.
Pokud chceme mluvit o dostupnosti férově, musíme brát v úvahu nejen cenu pořízení, ale i náklady na život uvnitř domu. A právě tady je situace pro rodiny dnes lepší než před dvaceti lety. Pokud stát zajistí stabilní energetickou politiku a nebude zatěžovat ceny dalšími poplatky, může být bydlení dostupnější, než se dnes tvrdí.
Řešení tedy existují a nejsou složitá. Hodně věcí lze změnit během měsíců. Zrychlit povolování staveb. Vrátit obcím motivaci růst. Omezit zásahy ČNB, které vylučují celé skupiny lidí z trhu. A dát rodinám jistotu, že když se rozhodnou stavět, systém jim nebude stát v cestě.
Dnes ještě můžeme říkat, že bydlení je dostupnější, než jak to ukazují titulky. Ale pokud se nic nezmění, v příští dekádě to bude jinak. Když obce nebudou růst a řemeslníci budou dál mizet, každá nová zakázka zdraží. I malý tlak poptávky pak vyžene ceny nahoru. To je ta skutečná hrozba. Bydlení se nezhroutí kvůli cenám pozemků, ale kvůli nedostatku lidí a odvahy rozhodnout.
To je důležitá zpráva. Protože lidská rozhodnutí se dají změnit. Ne v horizontu deseti let, ale rychleji. Pokud bude vůle.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám