Kovidová krize, a především válka na Ukrajině, v plném rozsahu obnažily dramatické a v mnohém nezvratné změny světa, ve kterém žijeme. Globální dodavatelské řetězce jsou narušeny jak dramaticky se horšící geopolitickou situací na mnoha místech planety, tak i přitvrzujícím obchodním protekcionismem a erozí pravidel paralyzované Světové obchodní organizace (WTO).
V prostředí, kde všichni globální evropští konkurenti v tradiční fosilní energetice buď disponují vlastními zásobami nerostných surovin, nebo si strategicky budovali diverzifikaci na bázi dlouhodobých smluv a v rámci rozvoje obnovitelných zdrojů lákají nové investice s vysokou přidanou hodnotou a dominují celému dodavatelskému řetězci, zůstala Evropa s vysokými cenami energií, které se ani přes svůj relativní pokles nepřibližují cenovým úrovním USA. Zároveň jsme svou dekarbonizační vizi postavili na rozvoji obnovitelných zdrojů, ale jejich rozvoj v jiných částech světa probíhá rychleji a levněji.
Jednak je to dáno tím, že Evropa zaplatila velkou část nákladů učící se křivky, a jednak tím, že v jiných částech světa je dekarbonizace postavena mnohem méně na direktivních politikách, striktních legislativně-regulatorních omezeních a haldách dotací, ale spíše na proinovativních daňových pobídkách, úsporách z rozsahu atd. A o již dvě dekády skvěle orchestrované politice Číny na ovládnutí strategických surovin pro decentralizovanou ekonomiku a zpracovatelský řetězec raději ani nemluvě.
O to větší očekávání byla vkládána do prozření staronové předsedkyně Ursuly von der Leyen a balonků, které již před létem začala vypouštět o reindustrializaci Evropy, strategické nezávislosti a odstraňování nánosů regulatorních a reportovacích povinností, které zbytečně zatěžují evropský průmysl a představují velkou překážku pro nalákání jakéhokoliv inovativního průmyslu na starý kontinent.
Důraz na větší zacílení/koncentraci úsilí, zjednodušení a investice do těch správných aktivit, včetně využití nového Evropského fondu konkurenceschopnosti, znějí líbivě a chvályhodně. Popravdě, nejde vůbec o to, zda Evropa v následujících letech bude používat pojem „Green Deal“, vůči kterému celá řada populistických politiků vyrazila na steč, ale spíše o to, jak Evropa přenastaví tempo dekarbonizace, podporu rozvoje nízkoemisních a energeticky efektivních technologií a jak se jí podaří navrátit alespoň část strategického dodavatelského řetězce a výrobních kapacit zpět do Evropy. Bojovat proti principům Green Dealu – snižování uhlíkové stopy a důrazu na menší závislost Evropy na dodávkách energií ze zemí, které nás mohou vydírat – nedává žádný smysl.
Naděje žily ještě s představením Politických vodítek pro příští Evropskou komisi na léta 2024–2029 z pera Ursuly von der Leyen. Její důraz na pokles cen fosilních paliv pomocí fungujícího mechanismu agregace poptávky a společných nákupů nejen zemního plynu, ale do budoucna i vodíku a dalších strategických surovin, zní na papíře skvěle. Leč Komise prozatím nevyužila nic z intenzivní kvalifikované zpětné vazby od členských států i průmyslu, aby tento nástroj kvantitativně posunula k něčemu, co skutečně může dlouhodobě stabilizovat ceny dovážených surovin, respektive zajistit rozvoj nových zdrojů pro pokrytí evropských potřeb. Bez strukturálních změn zůstane tento nástroj i v následující pětiletce jen drahým „Tinderem“ pro obchodníky, bez reálné přidané hodnoty. Leč potenciál, především pro vodík, tam je!
Ocenit lze také nové zadání pro implementaci Partnerství pro nízkoemisní obchod a investice (Clean Trade and Investment Partnerships), které Čína praktikuje napříč zeměmi globálního Jihu již minimálně dvě dekády. Bude velkou zkouškou pro Jozefa Síkelu, zda se mu podaří ze štědrého dotačního systému EU vytvořit skutečný nástroj přispívající k surovinové bezpečnosti Evropy. Nebo zda se tyto peníze opět utopí v menších projektech navázaných striktně na hodnotová kritéria (aniž by EU přirozeně měla na demokratizační politiku zcela rezignovat).
Velké naděje vzbudila především nedávno vydaná dlouho očekávaná Draghiho zpráva o budoucí konkurenceschopnosti Evropy. V energetice je to docela smutné čtení. Správně očekává, že Evropa nebude schopna uzavřít cenové nůžky mezi ní a globálními průmyslovými konkurenty (především USA), i když již nejsou otevřeny tak široce jako na začátku energetické krize.
Důležité je, že vše nesvaluje jen na relativní (ne)disponibilitu domácích surovin, ale i na nastavení dekarbonizačních politik a, žel, i na tzv. evropský „mindset“. Volně si to dovolím přeložit jako nastavení mysli, přístup podnikatelů a obyvatel k akceptaci rizik, pro-podnikatelského ducha a k tomu odpovídající paternalistickou a přebujelou regulatorní roli státu v ekonomice. Pro energetiku – a nejen tu – podepisuji všemi deseti! Kvůli všem dotacím není evropský energetický trh již léta volným trhem, ale dotačním sociálním schématem. Bez dotací investují do nových projektů v Evropě jen opravdoví srdcaři nebo vizionáři, kterých zde zůstalo jako šafránu.
Pátek, 20. září 2024, 19:15
Evropská unie je bezpochyby úspěšným projektem. V poslední době však ekonomicky naráží na úskalí, které do značné míry způsobili jeho vlastní reprezentanti. V takové situaci je třeba především jasně pojmenovat problémy zevnitř systému a pozitivní...
Je proto velmi dobře, že Draghi zdůrazňuje, že evropská dekarbonizace nesmí být realizována na úkor evropské konkurenceschopnosti a hospodářského růstu, a musí být podepřena cílenými akcemi na podporu odolnosti a snižování závislostí. Každému doporučuji přečtení tohoto střízlivého pohledu na příčiny globálního evropského zaostávání a návodu, jak tomu čelit. Nemusíme se všemi body souhlasit, ale volání po urychlení povolovacích procesů (pokolikáté už!), rozvoji OZE a důrazu na energetickou účinnost, ale především technologické neutralitě ve výstavbě nízkoemisních zdrojů, jsou klíčové. Škoda, že von der Leyen z technologické neutrality v rámci zadání pro své budoucí komisaře zcela vynechala velkou jadernou energetiku – podporu hodlá cílit pouze na SMR – a navíc to dokonala tím, že za viceprezidentku Komise jmenovala dámu, jejíž protijaderné tažení nejen v rodném Španělsku (kde ho úspěšně dotahuje do konce), ale i během projednávání evropské reformy trhu s elektřinou, bylo víc než do očí bijící!
Úkol urychleně přijmout reformu pravidel státní pomoci, po které ČR a řada dalších států v závěru období této Komise volala s nadějí, nám pod jejím vedením může velmi zhořknout. Především v kombinaci se zadáním pro nastávajícího komisaře pro energetiku rychle utlumit dotace pro fosilní paliva. Hlavně pro ČR, která až teď notifikovala (jen na omezenou dobu) podporu pro vysoce účinnou kogeneraci a bude potřebovat notifikovat zcela nové kapacitní mechanismy pro výstavbu tolika potřebných plynových zdrojů, se toto kombo jeví jako velký oříšek.
Za co musí nejen česká státní správa, ale celý evropský průmysl velmi bojovat, je Draghiho důraz na větší ochranu evropského energeticky intenzivního průmyslu, ale také inovativního průmyslu a průmyslu klíčového pro evropskou odolnost. Doporučuje do něj nasměřovat mnohem více výnosů z evropských povolenek a cílit je především na technologické inovace, pečlivě monitorovat zavádění CBAMu (Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích), a především, pokud se neprokáže jeho funkčnost, nezrušit režim bezplatného přidělování povolenek. Neméně důležitá je i jeho podpora pro nízkoemisní výrobní kapacity v Evropě. Je vysoce pravděpodobné, že díky tomu budou některé technologie v Evropě dočasně dražší (než dovážené technologie z Asie za mnohdy dumpingové ceny), ale jestli nás kovidová a energetická krize něco naučily, pak to, že si musíme být ochotni připlatit za pojistku pro bezpečnost a odolnost.
Na závěr tohoto prvotního hodnocení potenciálních kroků nadcházející Komise a jejího prokonkurenčního jednání si dovolím připojit takovou perličku. Přestože většina členských států, průmyslových a odborných organizací i zaměstnaneckých svazů, ale také budoucích europoslanců jasně volala po tom, aby následující evropské dekarbonizační závazky byly racionální a podloženy robustními dopadovými studiemi, von der Leyen své viceprezidentce Ribere Rodríguez docela jednoznačně nařizuje, že „jakmile bude evropský závazek na snížení emisí o 90 % do roku 2040 ukotven v Evropském klimatickém zákonu…“. Žádný kondicionál… Jsou holt věci, o kterých se nediskutuje, a pro členské státy, firmy i zástupce bude cesta k racionalizaci Green Dealu – navzdory kvalitní Draghiho zprávě – nesmírně obtížná!
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
