Fastfoodové fuckupy #1: Jak Pepsi (ne)prodala bojovou stíhačku

Držte si klobouky, moderní dějiny rychlého občerstvení jsou plné fuckupů a v minisérii čtyř článků si ukážeme ty největší z nich. Milionové žaloby, zpackané soutěže, které ovládla newyorská mafie, nebo nepokoje v ulicích končící dokonce smrtí jejich účastníků. Nejprve si ale ukážeme jeden z největších faux pas limonádového giganta Pepsi.

Sedm milionů bodů

Píše se rok 1995, jen několik let po Pepsiprůšvihu na Filipínách (nebojte, dostaneme se k němu), a společnost Pepsi rozjíždí novou marketingovou kampaň: Pepsi Stuff. Dnes už naprosto běžná a stokrát ohraná kampaň – sbírejte body z produktů Pepsi a vyměňte je za… věci. Tričko za 75 bodů, kožená bunda za 1 450 bodů a bojová stíhačka Harrier Jet Fighter za sedm milionů bodů. 

Ano, společnost Pepsi jako vtipně podaný marketingový kousek svým zákazníkům slíbila za sedm milionů nasbíraných bodů opravdovou bojovou stíhačku. Říkáte, že nikdo nemůže být tak šílený, aby tuto cenu vymáhal? Tak to jste asi zapomněli, že jste v devadesátkové Americe.

Když reklamu viděl jednadvacetiletý student obchodu John Leonard, dokázal si velmi dobře spočítat, že tohle je kauf jeho života. K získání sedmi milionů bodů bylo sice potřeba nakoupit produkty Pepsi za zhruba sedm milionů dolarů, ale nová stíhačka stála skoro pětinásobek: 33 milionů dolarů. Později se Leonard navíc v tištěné reklamě malými písmenky dočetl ještě lepší trik – stačilo nasbírat jen 15 bodů a zbylé body pak šlo dokoupit v ceně 10 centů za jeden, takže stíhačku šlo pořídit ještě levněji.

V březnu 1996 John Leonard sehnal do svého projektu pět investorů a poslal do společnosti Pepsi obálku s 15 body, šekem na 700 000 dolarů a žádostí o zaslání bojové stíhačky Harrier Jet Fighter na jeho domovskou adresu. Společnost Pepsi (která asi také zapomněla, že se nachází v USA 90. let) se vymlouvala, že tuto nabídku dala do reklamy jako vtip, a dokonce Leonardovu žádost použila ve své vlastní marketingové kampani. V následném dnes již legendárním soudním procesu se soudkyně podivovala nad Leonardovým úsudkem, ten však argumentoval, že je pro něj jako pro člena tzv. Pepsi generace (na kterou firma v 90. letech cílila svůj marketing) představa vlastnit stíhačku obrovsky lákavá. Dokonce po soudu požadoval, aby se porota skládala právě z členů Pepsi generace.

V roce 1999 soud rozhodl ve prospěch Pepsi, jelikož reklama sama o sobě není právně zavazující nabídkou a protože dle slov soudu by si žádný objektivně uvažující člověk nemohl myslet, že by reklama opravdu nabízela spotřebitelům bojovou stíhačku. V roce 2022 uvedla streamovací služba Netflix o případu dokumentární minisérii s názvem Pepsi, tak co bude s tou stíhačkou?

Mimochodem, dovolte mi malou odbočku – tato nakonec úspěšná marketingová kampaň je ještě vtipnější se znalostí toho, co společnost Pepsi udělala šest let předtím. V roce 1989, v předvečer pádu Sovětského svazu, totiž dobíhal kontrakt společnosti Pepsi a SSSR a bylo třeba podepsat novou smlouvu. Hroutící se režim nabídl limonádovému korporátu poměrně nekonvenční směnný obchod: 17 válečných ponorek, fregatu křižník a torpédoborec výměnou za adekvátní množství Pepsi. K obchodu nakonec nedošlo, ale chybělo velmi málo a společnost Pepsi by se stala jednou z největších námořních sil na světě. Devadesátá léta byla opravdu specifická doba.

Ke společnosti Pepsi se ještě vrátíme, ale až později, v druhém díle si objasníme jeden z nejrozšířenějších mýtů kolem společnosti McDonald’s – o ženě opařené horkou kávou.

Líbil se Vám tento článek? A zajímalo by vás třeba jak funguje ekonomika ve vězení, výroba parfémů nebo ekonomie živých koncertů? Tak si Jakuba předplaťte v podcastu Žofčákova břitva na Herohero, kde dostanete dva dlouhé články měsíčně v textové i audio podobě do auta nebo do sluchátek. Nebo zkuste aspoň zkrácené epizody na Spotify, YouTube nebo Apple Podcast.