KOMENTÁŘ: Nejsou lidi? Nebo už jen nejsou lidi za cenu, na kterou jsme zvyklí?

Pavel Diviš

Autor je CEO a zakladatel společnosti TGS nástroje-stroje-technologické služby spol. s r.o., spoluzakladatel a předseda Česko-taiwanské obchodní komory z. s., ambasador Druhé ekonomické transformace

Český průmysl desítky let velmi úspěšně prodával práci. Kvalitní, spolehlivou a ve srovnání se západní Evropou relativně levnou. Byla to naše konkurenční výhoda a postavili jsme na ní velkou část ekonomického úspěchu posledních třiceti let. Jenže konkurenční výhoda má jednu nepříjemnou vlastnost. Když ji používáte příliš dlouho, může se z ní stát závislost.

Ruce už ekonomiku neutáhnou

Dlouho jsme prodávali hlavně ruce, protože byly levné. Mozky ve výrobě nikdo moc platit nechtěl. Tenhle model může ještě nějakou dobu přežívat. Jen už z něj těžko vytáhneme výrazně vyšší produktivitu, mzdy nebo přidanou hodnotu. A přesto se při nedostatku zaměstnanců znovu a znovu vracíme ke stejné odpovědi: potřebujeme další lidi.

Odkud? Demografie je poměrně neúprosná. Mladých lidí zázračně nepřibude. Dovážet donekonečna další levnou pracovní sílu také není žádná strategie hospodářského růstu. A představa, že přesvědčíme celou novou generaci, aby se nadšeně vrhla do práce, kterou sami prezentujeme jako fyzicky náročnou, nepříliš prestižní a nepříliš dobře placenou, je přinejmenším optimistická. Možná bychom proto místo otázky „kde vezmeme další lidi?“ měli začít pokládat jinou: Proč jich vůbec potřebujeme tolik?

Když nemám lidi, musím změnit práci

Nedostatek pracovní síly není jen problém. Je to také ekonomický signál. Říká firmám, že práce zdražila a že je potřeba začít s ní zacházet jinak. Když někde stojí člověk osm hodin u stroje a dělá činnost, kterou lze automatizovat, problém není, že nemáme druhého člověka. Problém je, že jsme ještě neautomatizovali. Když zkušený technolog polovinu dne přepisuje údaje mezi systémy, problém není nedostatek technologů. A když potřebujeme dvacet lidí na výrobu produktu, který zákazník kupuje téměř výhradně podle ceny, možná není hlavní otázkou, kde seženeme jednadvacátého. Možná bychom se měli ptát, jestli vůbec vyrábíme správný produkt.

To samozřejmě neznamená, že všechny pracovní pozice nahradíme robotem nebo umělou inteligencí. Tohle technologické náboženství také nesdílím. Znamená to ale, že drahá a vzácná lidská práce musí být používána tam, kde vytváří skutečnou hodnotu.

Nedostatek rukou, nebo nedostatek mozků?

Ve strojírenství dnes podle mě nechybějí primárně lidé. Chybějí lidé, kteří technice rozumějí, umějí přemýšlet v souvislostech, chtějí se dál učit a dokážou posouvat technologii, výrobek nebo celý proces. O ty skutečně bude boj. Jenže takového člověka už nezaplatíte z obchodního modelu postaveného na levné práci a pětiprocentní marži.

Pokud chcete špičkového konstruktéra, programátora, technologa nebo aplikačního technika, musíte vytvářet dostatečnou hodnotu, abyste ho dokázali zaplatit. A také mu dát práci, která ho nebude profesně uspávat. Tohle je podle mě část debaty, která nám stále uniká. Po lidech chceme vyšší kvalifikaci, kreativitu, odpovědnost a schopnost samostatně přemýšlet. Zároveň se tváříme překvapeně, že za takovou práci chtějí také odpovídající peníze a prostředí. Dobrý instalatér ví, jakou má cenu. Dobrý programátor také. Dobrý kuchař nebo kadeřnice úplně stejně. Proč by to měl mít strojař jinak?

Přestaňme techniku zachraňovat

Další oblíbenou disciplínou jsou debaty o tom, jak musíme mladé lidi dostat do technických oborů. Já bych je tam hlavně násilím netahal. Člověk, který nemá technické vidění světa, nebaví ho hledat řešení, přemýšlet nad tím, proč něco funguje, a nemá radost z dobře odvedené technické práce, nebude skvělým strojařem jen proto, že stát spustí další kampaň na podporu technického vzdělávání. A proč by také měl?

Potřebujeme lidi, které technika skutečně baví. A těm musíme ukázat, že dnešní strojírenství není obrázek zaolejovaného dělníka někde u soustruhu z roku 1978. Je to práce s robotikou, automatizací, softwarem, 3D modely, měřením, digitálními dvojčaty, novými materiály, aditivní výrobou a technologiemi, které se ještě před několika lety zdály jako sci-fi. Pokud tohle neumíme mladým lidem vysvětlit, je to také naše chyba. Strojírenství má pořád zvláštní pocit, že kvalita se prodá sama a odborník nepotřebuje dělat hluk. Potřebuje!

Protože společenská prestiž oboru má nakonec velmi praktické důsledky. Ovlivňuje, kdo do něj přijde, kolik si řekne za svou práci a kolik jsou firmy ochotné za dobré lidi zaplatit.

Konec hrdosti odborníka s platem pomocníka

Český průmysl se podle mě nachází uprostřed mnohem hlubší změny než jen generační obměny pracovníků. Učíme se přestat prodávat to, co je levné, a začít prodávat to, co je dobré. To znamená vlastní vývoj, technologický náskok, automatizaci, know-how, produkt, značku a schopnost přesvědčit zákazníka, že právě za tuhle hodnotu má zaplatit. Teprve potom můžeme podobnou logiku přenést i dovnitř firem.

Špičkový strojař už nemůže stát někde v koutě s hrdostí odborníka a odměnou pomocníka. Pokud jeho znalosti vytvářejí firmě hodnotu, musí se to projevit i na jeho ceně. A stejně tak by měli začít přemýšlet samotní zaměstnanci. Nečekat jen na to, až někde vyskočí pracovní inzerát s požadavkem na pět let praxe, znalost tří systémů a schopnost týmové práce. Vyberte si firmu, která dělá něco, co vám dává smysl. Přijďte za ní a řekněte: něco umím, něco vám můžu přinést a chci to dělat právě tady. A jestli společně dokážeme vytvořit hodnotu, kterou zákazník zaplatí, chci se na ní také podílet.

Tohle je podle mě zdravější vztah firmy a zaměstnance než věčné lamentování jedné strany, že „nejsou lidi“, a druhé, že „firmy málo platí“. Obě strany totiž musí umět odpovědět na stejnou otázku: Jakou hodnotu vlastně vytvářím? Možná pak zjistíme, že Česká republika nemá tak velký problém s nedostatkem lidí. Má problém s ekonomickým modelem, který byl dlouhá léta postavený na představě, že lidí bude dost, budou levní a budou ochotní dělat stále stejnou práci.

Ta doba končí.

A myslím, že je to dobře.