Jsem přesvědčený o tom, že se připravujeme o řadu investic tím, že nemáme euro, říká Jan Rafaj

Kde by česká ekonomika měla být za 5 let? Na jaké oblasti se stát musí zaměřit, aby naplno využil svůj potenciál a jak zlepšit naši pozici na mezinárodní scéně? O tom všem mluví Vize 2029 Svazu průmyslu a dopravy. Zkuste ji shrnout.
Česká republika neměla 20 let vizi hospodářské politiky. Proto jsme dlouhou dobu apelovali na české vlády, aby něco podobného vzniklo. Nic se ale nedělo. Proto jsme se do něčeho podobného pustili my. Připravili jsme strategický dokument, který se ukázal být hotový ve vhodnou dobu. Když jsme ho předávali na jaře ministerstvu průmyslu, premiérovi a podobně, tak jsme ještě nevěděli, že na podzim budou vycházet z řady našich bodů. Základní podstatou je dávat si měřitelné cíle do zmíněného roku 2029. Dali jsme si cíl ve dvou úrovních. Jednou je posun v žebříčku inovativních států, který proklamuje, že jdeme správným směrem a nejsme pouhou montovnou, jak se tady často hovoří a tou druhou oblastí je přidaná hodnota na hlavu. Ta ukazuje, že jsme ekonomicky bohatou zemí. K tomu, abychom se mohli posunout, by nás mělo nasměrovat sedm konkrétních kroků.

Jaké kroky to jsou?
Na prvním místě je znalostní ekonomika. To znamená, že potřebujeme mít připravený trh práce, který generuje lidi a má dostatek lidí, kteří jsou připraveni na nové výzvy. Není to jen o tom, že školy mají nějakým způsobem připravovat studenty, jako budoucí uchazeče o práci. Potřebujeme také rekvalifikovat společnost správným směrem a způsobem. Do toho spadají také další body, například řešení rodičovské dovolené. My máme jeden z nejštědřejších systémů na světě vůbec a blokujeme řadu lidí i kvůli tomu, že není u nich vybudována například dostačující infrastruktura školek. Kvůli tomu je nemůžeme dostat na trh práce, i když o to mají zájem.

Jaké jsou další kroky?
Druhým bodem je podpora inovací. Třetí oblast je digitální ekonomika, kdy musíme vsázet na digitální oblast. Máme v republice například člověka, který je spoluautor AI jazyků a nevyužíváme maximálně jeho kompetence. Čtvrtou oblastí je konkurenceschopná energetika, protože to dneska slyšíme a vidíme ze všech stran. Ceny energií jsou v Evropě třikrát až čtyřikrát dražší než v Americe a Asii. Tím se stává náš tradiční průmysl nekonkurenceschopným. Pátou oblastí je cirkulární ekonomika, kdy se musíme snažit z odpadu vytěžit maximum. Šestou oblastí je mezinárodní konkurenceschopnost, protože Česká republika je dnes velmi dobrým exportérem a třetinu své produkce vyvážíme. Z toho ale 85 procent končí v Evropské unii. Což je na jednu stranu dobře, protože je to dobrý zákazník, ale na druhou stranu je ta diverzifikace nízká, takže musíme posílit schopnost českých firem uplatnit se kdekoliv na světě. Poslední oblastí je atraktivní investiční prostředí, kam patří veškerá byrokracie státu a pomalá stavební řízení, která blokují rozvoj. Vše musíme zjednodušit.

Mluvil jste o tom, že nechceme být montovnou. Mění se to v čase? Jsme stále montovnou?
Já si nemyslím, že bychom byli montovnou. Jako prezident Svazu průmyslu a dopravy mám výhodu, že můžu po firmách jezdit a bavit se v nich. To, co vidím, má do montovny daleko. Nepochybuji o tom, že je zde řada firem, které fungují na zakázkové výrobě a nemají téměř žádnou přidanou hodnotu. Takové firmy, které se nikam neposunou, s růstem ceny práce jednoho dne neustojí konkurenceschopnost jako takovou. Firmy, které navštěvuji, jsou ale s obrovským vývojem. Minulý týden jsem byl například ve Škoda Transportation. Dodává autobusy, trolejbusy a tramvaje do celé Evropy a jednotlivé komponenty do celého světa. Jsou velmi úspěšní. Vidíme tu také rozvoj mnoha nových oborů. Proto si nemyslím, že jsme montovnou. Nicméně někdy o tom stát rád hovoří a pak se obávám, jestli nedělá kroky, abychom tou montovnou zůstali. Například když vypisujeme velké veřejné zakázky, například na dodávky výzbroje české armády, tak jsme velmi nervózní z těch offsetů a zapojení českého průmyslu. Hovoří se o tom také v souvislosti se zakázkou století – s tendrem na Dukovany. Pokud si to skutečně neohlídáme a české firmy budou dodávat pouze bonton nebo budou smontovávat technologické celky a know-how dovezené odjinud, tak jsme si to prohráli a bude pod tím mít podpisy česká vláda. Na to si musíme dát pozor.

Pracuje zmíněná Vize 2029 také s myšlenkou zavedení eura?
Ano, právě v tom sedmém pilíři, který mluví o příznivém podnikatelském prostředí, se opíráme o to, že podnikatelský svět má přesvědčení, že máme zavést euro. Na jaře jsme dělali průzkum mezi našimi členy a v podstatě téměř 80 procent se vyslovilo pro zavedení eura. Zažil jsem teď na podzim zajímavé chvíle na strojírenském veletrhu v Brně, kde jsem navštívil celou řadu stánků firem. Velmi opakovaně tam zaznívalo, že zase tolik pomoc státu nepotřebují, ale shodují se, že chtějí euro. Jednoduše jeho absence jim komplikuje podnikání. Sám jsem pracoval v nadnárodních korporacích a byl jsem u toho, jak firmy rozhodují o svých investicích. Měna v tom všem hraje roli. Pokud jste eurový investor a investujete někde do majetku v korunách, tak si tu investici musíte zajišťovat. Jsem hluboce přesvědčený o tom, že se připravujeme o řadu investic tím, že nemáme euro. Nepřináší nám to nic dobrého.

Jak jsme na tom s transpozicemi evropských směrnic? Nezhoršujeme si je občas tím, že hledáme nějaká česká řešení?
Ano, je to přesně tak. Český gold-plating je úžasný. Často chceme k pravidlům, která přijdou, ještě něco přidávat a podobně. Je to téměř neustálý souboj našeho svazu. Implementace směrnic do českého prostředí je takové pravidelné téma, které sledujeme. Často se český úředník nebo politik chce předvést a ještě zkomplikuje celou situaci. Vlastně si neuvědomuji situaci z poslední doby, kdy bychom hledali cestu, jak podmínky evropských směrnic zjednodušit. Většinou děláme opak. V září vyšla zpráva o konkurenceschopnosti Evropy a jde o skutečně velmi smutný pohled. Jeden z důvodů je velká byrokracie, která z nás nečinní jednotný trh, ale vytváří z nás jeden přeregulovaný evropský trh, který má 27 vnitřních regulací. Když jsem byl například v Kanadě s digitálními firmami na jaře letošního roku, tak nám říkali, že nemají vůbec žádný zájem o investice v Evropě, protože tam nevidí potenciál. „Máte tam 27 fragmentovaných území a ještě velmi komplikovaně byrokratických. Zatímco u nás přijdete na jeden velký trh,“ říkali.

Mění se zmíněná byrokratická zátěž ve středních a velkých firmách?
Určitá pozornost se tomu věnuje. Nakonec, v lednu jsem byl v Německu, které je proslulé tou svou papírovou byrokracií. Partnerský svaz tam říká, že největší spor s vládou má na téma reportingu byrokracie. V Česku za téhle vlády byly čtyři antibyrokratické balíčky, které se snažily některé věci trochu změnit. Je to dlouhodobý boj. Myslím si, že máme dostatečný počet nástrojů, aby to nevznikalo. U klíčových věcí máme dopadové studie, ale neděje se to. Politici, ale mají svou legislativní tvořivost.

Rozhlasový a televizní poplatek se netýká pouze osob, ale také firem, které často nesouhlasí s jeho nastavením. Je to aktuálně téma pro svaz?
Intenzivně se tím zabýváme. Chtěl bych rozlišit dvě věci. Samozřejmě plně chápu, že poplatky musí v čase reflektovat inflaci a zvedající se ceny. Proto je extrémně nezodpovědné, že se politici tomuto vyhýbali a nezabývali se tím a najednou má dojít ke skokovému řešení. Na druhé straně se nám extrémně nelíbil způsob, který se zvolil. Poplatek by měl vždy více odpovídat spotřebě a tady se vláda sama dostává do hloupé situace, kdy selským rozum nefunguje, když mají více platit firmy, které samotnou službu nespotřebovávají a naopak. Takže firmy, kde mají lidé uzamčené mobily ve skříňkách a pracují u výrobní linky mají platit poplatky a poté jsou tu firmy, které mají spotřebu této služby a ty je platit nemusí. To je to, co připomínkujeme. Vůbec nemáme nic proti navýšení poplatku, chápeme důležitost veřejnoprávních médií, ale jde nám o to, jak je poplatek nastaven.