Prezident Petr Pavel zatím vystupuje jako učebnicový ústavní prezident. Nehází vládě klacky pod nohy, nezasahuje do její každodenní práce, nevytváří politické krize. Dodržuje ústavu – a co je možná důležitější – respektuje i ústavní zvyklosti. A právě tím u mnoha lidí vznikl dojem, že máme v čele státu někoho, kdo chápe svoji roli nikoli jako aktivního hráče, ale jako stabilní kotvu.
Jenže říjnové volby mohou přinést zcela jinou realitu. Průzkumy sice nejsou definitivní, ale dlouhodobě ukazují výraznou převahu opozice vedené hnutím ANO. A pokud bude vládu skutečně sestavovat Andrej Babiš, jeho nejbližší partnery budou další aktéři současné opozice. ANO dává opakovaně a jasně najevo, že mu nevadí spojit se s krajními populisty, nacionalisty ani s přelakovanými komunisty, kteří změnili název, ale ne slovník. Není to spojení založené na programu. Spojuje je jen cynická pragmatičnost a vůle změnit kurz. ANO sice navenek ujišťuje o své loajalitě k euroatlantickému směřování, ale ve skutečnosti nemá problém spolupracovat s těmi, kteří tento směr dlouhodobě zpochybňují nebo přímo odmítají.
A právě v tomto kontextu prezident Pavel prohlásil, že by měl problém jmenovat ministry, kteří zpochybňují členství Česka v EU a NATO. Nejde o gesto, ale o zásadní varování mířící do středu budoucí politické mapy. Prezident tak dává jasně najevo, že účast ve vládě nemůže být samozřejmostí pro každého, kdo získá poslanecký mandát. Minimálně ne tehdy, pokud popírá základní hodnotové zakotvení České republiky.
Prezident zatím neprokázal, že by byl připraven jít do ostrého střetu. To ale neznamená, že to nedokáže. Doposud to nebylo potřeba. Pokud však ta chvíle přijde, bude muset z role uměřeného arbitra přepnout do pozice aktivního hráče. A bude potřeba, aby tu roli přijal se vším všudy.
Navíc k této hře jsou potřeba dva. Prezident, který tlačí, a premiér, který se nechá zatlačit. Babiš se Zemanovi podřídil, protože sdíleli voličský prostor a konflikt by mu uškodil. Ale Babiš s Pavlem už žádné publikum nesdílejí. Naopak – poslední přímý střet o prezidentský úřad z nich udělal protivníky. Proto je dost možné, že v případném konfliktu by Babiš na rozdíl od minulosti necouvl. Dobře totiž ví, že střet s Pavlem mu voliče neodradí. Spíše naopak.
Historické paralely jsou vždy ošemetné. Ale připomenutí února 1948 se v této souvislosti vkrádá tak trochu samo. Tehdy politici věřili, že Edvard Beneš zabrání nástupu komunistů. A on nezabránil, selhal. Problém ale nebyl jenom v Benešovi. Problém byl v těch, kteří svou odpovědnost přenesli na něj. Tehdejší demokratické síly neprohrály v únoru – prohrály už dřív. A očekávaly, že poslední figurka na šachovnici je zachrání. Nezachránila.
Letos se tento princip může opakovat. Prezident má nástroje na to některé věci zpomalit, některá jména zpochybnit nebo zdržet. Ale nezabrání důsledkům rozhodnutí, které udělají sami voliči.
Jediný způsob, jak zabránit tomu, aby se do vlády dostali lidé, kteří rozvrátí naši zahraničněpolitickou orientaci, je ten, že jim k tomu vůbec nedáme příležitost. Jsou to lidé, kteří by poškozovali obraz České republiky v zahraničí a vedli zemi směrem, jaký dnes vidíme na Slovensku nebo v Maďarsku. Tomu se dá předejít jen jedním způsobem – volbou. To není úkol prezidenta. To je odpovědnost voličů.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám