KOMENTÁŘ: Green Deal zapomíná na emise obranného sektoru

Klimatická politika vyvolává jak podporu, tak kontroverze. Jedním z nejvýznamnějších kroků v této oblasti je Green Deal, který si klade za cíl zásadní transformaci ekonomiky. Jeho cílem je snížit čisté emise skleníkových plynů na nulu a učinit z Evropy první klimaticky neutrální kontinent. Green Deal usiluje o přeměnu Evropské unie v moderní, zdrojově efektivní ekonomiku, která dosáhne klimatické neutrality do roku 2050. Jedná se o milník klimatické odpovědnosti, zahrnující přechod na obnovitelné zdroje energie, reformu průmyslu i zásadní změny v dopravě. V celé této rovnici však chybí jedna zásadní položka: vojenské emise. Bez jejich započítání zůstávají klimatická čísla Green Dealu zavádějící a neúplná.

Právě v době, kdy Evropská unie volá po klimatické odpovědnosti, prudce roste také její investice do obrany. Mezi lety 2021 a 2024 vzrostly obranné výdaje členských států Evropské unie o více než 30 procent a v roce 2024 dosáhly odhadované výše 326 miliard eur. Z pohledu klimatické politiky se však jedná o neviditelné emise.

Během jednání o Kjótském protokolu v roce 1997 prosadily Spojené státy výjimku, která vyňala jejich vojensko-průmyslový komplex z povinnosti snižovat emise skleníkových plynů. Tato výjimka zůstala v platnosti až do přijetí Pařížské dohody v roce 2015. Ani po jejím uzavření však neexistuje povinnost států transparentně vykazovat národní vojenské emise a jejich zveřejnění zůstává dobrovolné. Odhady přitom ukazují, že samotná americká armáda produkuje více emisí než státy jako Portugalsko nebo Dánsko. Odhady uvádějí, že její celková uhlíková stopa může tvořit přibližně 5,5 procenta celosvětových emisí.

Pokud bychom vojenský sektor vnímali jako samostatný stát, měl by čtvrtou největší uhlíkovou stopu na světě. Často navíc nezahrnují sekundární dopady, jako jsou škody na infrastruktuře, degradace ekosystémů, náklady na zdravotní péči nebo poválečnou rekonstrukci. Vzniká tím výrazná mezera v dostupných datech.

Rámcová úmluva OSN o změně klimatu sice vojenské emise formálně nevylučuje z národního reportingu, ale nevyžaduje jejich samostatné a transparentní vykazování. V praxi proto většina států tyto emise buď nezahrnuje, nebo je neodděluje od civilních emisí, často s odkazem na národní bezpečnost. Výsledkem je výrazná mezera v dostupných datech, která narušuje úplnost a věrohodnost klimatických dohod a politik.

Evropská unie se v rámci Green Dealu snaží prosazovat klimatickou odpovědnost, avšak její rostoucí investice do modernizace obrany a bezpečnosti zatím nedoprovází úsilí o klimatickou transparentnost. V roce 2023 například obranné investice vzrostly o 17 procent oproti předchozímu roku. Tyto investice se nadále zrychlují. Očekává se, že do roku 2027 vzroste obranný rozpočet o dalších 100 miliard eur.

Na druhé straně však stále častěji zaznívají výzvy k dekarbonizaci obrany a bezpečnostního sektoru. Vzestup emisí totiž přispívá ke klimatickým změnám, které vedou k extrémním jevům, jako jsou záplavy, požáry či sucha – tedy krizím, na které musí armády stále častěji reagovat. Vzniká tak paradox: armády přispívají ke zhoršování klimatické situace, zatímco zároveň čelí jejím důsledkům. Otázka „zelených“ strategií v armádách se proto pohybuje na pomezí reformy a cynismu. Kritici upozorňují, že skutečným cílem těchto strategií často není omezení vojenských aktivit a emisí, ale naopak zvyšování efektivity a bojové připravenosti.

Přesto však existují silné argumenty ve prospěch dekarbonizace armády, zejména v kontextu Evropské unie. Ta by přinesla nejen vyšší ekologickou odpovědnost, ale zároveň i strategické výhody. Investice do udržitelných vojenských technologií mohou pomoci Evropské unii stát se lídrem v oblasti zelených a digitálních technologií. Energeticky úsporné technologie zároveň znamenají nižší provozní náklady a menší závislost na externích dodavatelích fosilních paliv. Dekarbonizace armády tedy nemusí být břemenem, ale příležitostí k posílení obrany. Přijetím odpovědnosti a urychlením změn může Evropská unie nejen dosáhnout klimatických cílů Green Dealu, ale zároveň posílit své obranné kapacity.

Současná situace ukazuje, že bez transparentního vykazování emisí v sektoru obrany a bezpečnosti nemůže být Green Deal považován za plně přesný. Nedostatek přesných a dostupných dat představuje zásadní slabinu evropských klimatických politik. Ačkoliv jsou informace z oblasti obrany citlivé, lze zavést důvěryhodný monitorovací systém, který bude chránit bezpečnostní zájmy států a zároveň umožní zveřejňovat alespoň agregovaná data.

Zůstává však klíčovou otázkou, zda bude Evropská unie schopna překonat geopolitické zájmy a přestat zametat vojenské emise pod koberec. Bez transparentnosti, emisních limitů a začlenění vojenských emisí do klimatických rámců zůstane vojenský sektor nejméně kontrolovaným přispěvatelem ke klimatické změně a zároveň paradoxem celého Green Dealu.