Škola doma: a co na to rodiče?

Kdo by očekával, že se výuka na dálku jednoho dne stane každodenní rutinou každého z nás, i když jen na omezenou dobu? Pandemie koronaviru nám změnila životy od základu a uzavření škol se dotklo každého rodiče stejnou měrou. Jak se s touto realitou, která nastala nečekaně, ze dne na den, české rodiny vyrovnaly? Na tuto otázku jsme hledali odpovědi prostřednictvím online dotazníku distribuovaného rodinám, jejichž děti navštěvují základní školu či víceleté gymnázium. Ptali jsme se rodičů na jejich přímé pozitivní i negativní zkušenosti s distanční výukou, na způsoby komunikace se školami i schopnost slaďovat pracovní aktivity a život celé rodiny s vyučováním dětí v domácím prostředí.

Většina rodin, které se do našeho průzkumu zapojily, má jedno či dvě děti na prvním nebo druhém stupni základní školy, případně na víceletém gymnáziu. V 70 procentech rodin se výuce dětí věnuje matka, v menší míře se zapojují oba rodiče stejným dílem. V případě starších dětí (druhý stupeň ZŠ či vyšší ročník víceletého gymnázia) již děti většinou pracují samostatně, bez stálého dohledu dospělé osoby, částečně i samy komunikují s učiteli a rodič plní spíše funkci motivátora, kontroluje plnění zadaných úkolů či vypomáhá tam, kde si dítě samo neví rady.

Časová náročnost distanční výuky v jednotlivých rodinách se pohybuje mezi dvěma až čtyřmi hodinami denně, u starších dětí občas dosahuje až 6 hodin denně. Jelikož 80 procent dotázaných rodičů pracuje v režimu „home office“ či denně dochází do zaměstnání, je často problémem skloubit pracovní aktivity s výukou dětí a dalšími domácími povinnostmi.

Navzdory tomu však ve většině rodin panuje pravidelný režim plnění povinností spojených s výukou podobný tomu běžnému školnímu (tj. každý všední den v přibližně stejném časovém rozsahu).

Důležitým faktorem pro zvládání výuky doma je samozřejmě podpora školy či konkrétního učitele a množství zadaného učiva. Bohužel právě v této oblasti dochází k výrazným rozdílům. Naštěstí většina učitelů k situaci přistoupila velmi odpovědně a snaží se hledat cesty, jak s dětmi na dálku komunikovat, vysvětlovat nové učivo a případně i prověřovat nabyté znalosti. Využívají k tomu širokou škálu možných prostředků, ať už sdílení výukových videí, podcastů, virtuálního vyučování či setkávání celé třídy pomocí videokonferencí, a mnoho dalšího. Tyto iniciativy jsou dětmi i rodiči velmi vítány, zvlášť v případě výkladu nového učiva, na který rodiče sami nestačí. Problémem však bývá určitá nejednotnost charakteristická i v rámci jedné školy. Pokud je dítě na vyšším stupni a na každý předmět má jiného učitele, využívajícího jiný komunikační či výukový nástroj, začne se v jednotlivých aktivitách ztrácet. Ideálním řešením pro případnou budoucí distanční výuku by z tohoto pohledu bylo nastavení jednotného systému online výuky či prostředků sdílení ve virtuálním prostoru v každé škole tak, aby byly využívány shodně všemi jejími vyučujícími.

Je zřejmé, že online výukové programy jsou pro děti více než atraktivní. Velká část rodin, pokud jim to čas dovolí, využívá i jiné volně dostupné programy či materiály nad rámec těch doporučených či poskytovaných školou. Tomu samozřejmě nahrává i skutečnost, že velká část iniciativ a provozovatelů těchto programů, ať už solidárně či s cílem snadného PR, poskytuje v době uzavření škol své produkty na internetu zdarma.

Většina dětí i rodičů by uvítala větší využívání online programů ve školní výuce i do budoucna, jakožto doplnění standardní výuky a výkladu ve třídě. Sebeřízené vzdělávání učí děti větší samostatnosti, lépe se orientují v moderních technologiích, lépe hospodaří s časem, mají zodpovědnost za odvedenou práci. S tím však na druhé straně souvisí problém sociálních nerovností a různé technické vybavenosti jednotlivých domácností. Rodiny s nedostačujícím technickým zázemím jsou značně znevýhodněny a distanční výuka jejich dětí je pro ně v online formě velmi komplikovaná.

Ptali jsme se rodičů na nejčastější problémy, které v souvislosti s distanční výukou řeší. Kromě již zmíněného nedostatku času (v případě pracujících rodičů) rodiny nejčastěji trápí chybějící motivace dětí, jejich neochota učit se, ztráta autority v podobě učitele. Absence osobního kontaktu s učiteli je rodiči opakovaně považována za velké negativum distančního vzdělávání, a to zejména při výkladu složitější látky u dětí ve vyšších ročnících, ale také u dětí s nejrůznějšími poruchami učení, jejichž výuka vyžaduje speciální pedagogický přístup.

A jak vnímají distanční vyučování sami žáci? Některým vyhovuje klidnější tempo a individuální přístup v kruhu rodinném, některým téměř „prázdninový režim“ bez ranního vstávání. Naprostá většina dětí však velmi postrádá sociální kontakt se svými spolužáky, učiteli, a prostředím školy jako celku. Můžeme tedy doufat, že děti do školních lavic už brzy zasednou s potěšením, novou motivací a odhodláním, posíleny o cenné zkušenosti.

Výrazný posun nastává také v obecném vnímání učitelské profese, které se v českém prostředí dosud nedostávalo takové společenské prestiže, jako v řadě jiných vyspělých evropských zemí. Rodiče mají nyní jedinečnou možnost vyzkoušet si tuto roli na vlastní kůži a řada z nich uznává, že to není jednoduché řemeslo.

Dalo by se říci, že navzdory všem problémům a komplikacím souvisejícím s uzavřením škol, na které nebyl nikdo dopředu připraven, má tato situace i jeden velký společenský přínos. A to je znovuobnovení silných vazeb v rámci rodiny. Rodiče si většinou pochvalují, že mají více času na své děti a mají lepší přehled o jejich školních aktivitách a výuce, a jsou si prostě s dětmi bližší.

Distanční forma výuky v době pandemie přinesla zcela novou zkušenost, která může pozitivně ovlivnit další vývoj českého školství. Změny a inovace ve výuce, o které v nedávných dobách pracně usilovalo mnoho platforem a nezávislých institucí, se najednou podařilo uskutečnit prakticky ze dne na den. Obdivuhodná byla i reakce většiny učitelů a ředitelů škol, kteří prokázali schopnost velmi pružně zareagovat na vzdělávací potřeby svých žáků v důsledku nečekané a okamžité změny formy vzdělávání. Nezbývá než věřit, že tyto snahy o modernizaci způsobu výuky i celého školního vzdělávání nezaniknou s opětovným otevřením škol, ale naopak budou i nadále rozvíjeny a systémově podporovány, ať už ze strany pedagogů, ředitelů škol, či státních institucí.