Proč strašidlo privatizace stále obchází devadesátky

Východní Evropou obchází strašidlo privatizace. Děje se tak v době, kdy se už neprivatizuje a státy naopak dlouhodobě zvyšují svůj podíl na ekonomice formou daní, regulací a zadlužením. Epidemie covid-19 posilování nadvlády úřadů jen dále utužuje.

V hodnocení české ekonomické transformace, od jejíhož zahájení si letos připomeneme 30 let, převládá v médiích negativní sentiment. Transformace je totiž nejčastěji ztotožňována s kuponovou privatizací a ta zase média nejvíce přitahuje jako zhmotnění ne-li přímo zla, pak alespoň temných pochybností. Ve své úvaze ukazuji, že je taková reflexe iracionální, a nastiňuji vysvětlení, co autory většinově k negativnímu hodnocení vede.

V prvních svobodných volbách na jaře 1990 Občanské fórum jasně porazilo komunisty. Nová vláda začala připravovat transformaci hospodářství pod vedením ministra financí Václava Klause. Seděli jsme onoho semestru na semináři VŠE k hospodářské politice s Lubošem Řežábkem, který s námi diskutoval, co a jak by mělo být privatizováno. Už to, že se studenty mluvil jako rovný s rovnými, bylo na „Ekonomce“ po zatuchlých přednáškách z Dějin dělnického hnutí nebo komunistické Politické ekonomii osvěžující změnou.

Všichni jsme věděli, že domácí podnikový sektor je zdevastovaný – podinvestovaný a nepružný. Ale hlavně nemotivovaný. Jedinou systémovou možností, jak firmám vdechnout život, bylo převést je do soukromých rukou.

Ještě o půl roku dříve bychom byli nadšení, kdyby stát umožnil lidem podnikat aspoň s pár zaměstnanci. Jenže tím by bolševik přiznal, že umožňuje existenci kapitalismu, čili systému založeném na vykořisťování jedné společenské třídy druhou. Takto byl aspoň kapitalismus definován marxismem-leninismem.

V naší již svobodné diskusi – posedávali jsme s kantorem na stolech, abychom zdůraznili ten kontrast vůči poslušnému pospávání v lavicích (a mnozí z nás by si u toho i zapálili, což na VŠE nešlo, ale na FAMU jsme během seminářů s pedagogy kouřili) – se brzy ukázala lichost úvah, že by podniky od určité velikosti měly zůstat státu nebo by se pro ně měly hledat nějaké jiné formy vlastnictví než hned soukromé. Neobstál jediný argument, proč a v čem navazovat v hospodářské politice na pražské jaro 1968.

Alternativní cesta?

Mimochodem, dodnes žije výčitka, že nebyly přizvány osobnosti pokusu o reformy ze šedesátých let. „Byla velká chyba, že se nenavázalo na pražské jaro,“ řekla loni na podzim v rozhovoru pro časopis Host paní Věra Kunderová (manželka spisovatele Milana Kundery). „Vy jste řekli, že všechno, co bylo před rokem 1989, bylo svinstvo a zapomeneme na to. To nebyla pravda a vy jste tím přišli o možnost navázat na všechno, co bylo dřív dobré. Vy jste začali znovu, ale tím jste přerušili tu důležitou kontinuitu.“. V ekonomice zanechalo podobný sentiment jméno Oty Šika, reformního komunisty, který koncem šedesátých let přišel s tzv. třetí cestou.

Problém jakékoli alternativní cesty byl v tom, že by nemohla být společnost svobodná, tedy nebyla by naplněna minimálně některá základní práva a svobody, jako je právo na vlastnictví nebo na volný pohyb. Následky institucionalizace takového experimentu by nebyl nikdo schopen dohlédnout. Pochopitelně, všechny reformy v praxi nebyly skokové a občas ani důsledné, ne všechny ceny se liberalizovaly, například část nájemného nebo plateb za energie zůstaly dlouho pod úplnou regulací, a řada podniků zůstala státních. To vše ale nikoli proto, že tomu tak principiálně mělo být, nýbrž z důvodů především sociálních, populistických či mocenských.

Zásadnější otázkou je, jak by tyto osobnosti (pražského jara) měly být „přizvány“. Ve svobodné společnosti se přece rozhoduje volbou, ať už politickými, vnitrostranickými či tržními mechanismy. Je logické, že ambiciózní lidé se derou vzhůru a část z nich se tam prodere, ať je režim jakýkoli. Je jen pochopitelné – a můžeme klidně dodat „bohužel“ – že lidé z komunistických podniků zahraničního obchodu, tedy lidé často napojení na Státní bezpečnost, měli styky, informace a často i přístup ke kapitálu, který jim umožnil s náskokem nastartovat vlastní podnikání.

Kontinuita, o které mluví paní Kunderová, je nepochybně důležitá, a to jak pro jednotlivce, tak kulturu společnosti. Moje generace, tedy „listopadoví studenti“, ale není v tomto smyslu generací kontinuity. Byli jsme děti normalizace a z ní opravdu nebylo na co navazovat.

Následující generace pak zase přirozeně reflektuje kritickým pohledem tu naši. Kvůli chvále, až idealizaci devadesátek, někteří autoři dokonce přisuzují revoluční generaci snahu cenzurovat negativní hodnocení transformace.

Nit na ní nenechává suchou dokumentarista Martin Kohout (1984), autor filmu Česká cesta z roku 2015, který má ambici jako jedno z mála porevolučních děl ekonomickou transformaci vyhodnotit komplexně. Cíle v tomto ohledu režisér nedosáhl. A ani nemohl; už proto, že dialogy s osobnostmi transformace vedl v podstatě jen o velké privatizaci a zjevně z pozice, že se to nepovedlo, a teď se chce vědět, proč se to nepovedlo.

V rozhovorech o filmu popisuje Kohout atmosféru kolem jeho tématu v podstatě jako cenzurní: „Nikdo to téma ještě nezpracoval. Kritika se v revolučních dobách a dlouho po nich nepřipouštěla. (…) Kdo se stavěl proti, byl nemoderní a hloupý remcal, v další fázi pak komunista a ve finále zrádce. Novinářům se dařilo v nových časech dobře, byli mladí, zažili kariérní vzestup (…) V takové atmosféře nikdo z dokumentaristů film o privatizaci netočil a i po konci tohoto období asi tato doba dožívala v srdci aktivních režisérů jako vzpomínka na krásná léta, kdy mohli konečně točit, co chtěli, a svět kráčel tam, kam oni.“. (Host, únor 2018)

Podle Kohouta historickou interpretaci stále udává starší generace: „Obzvláště pevná je generace tehdejších studentů, kteří takzvaně ‚dělali revoluci‘. Takoví a podobní lidé například dnes sedí v interní radě České televize, která vám schvaluje, co můžete točit, a určuje tak programový ráz celé televize. Podobní lidé sedí v redakcích různých významných deníků a týdeníků, kritice devadesátých let nerozumí, minimálně ne do hloubky (…).“. “

Je až zarážející, kde se v autorovi, který se snažil jako jeden z mála přistoupit k tématu komplexně, tak mylný názor bere. Totiž už letmý pohled na publicitu k tématu ekonomické transformace naznačuje, že je tomu právě naopak, než jak tvrdí.

Podívejme se zvlášť na každou z časových rovin – éru samotného činu, čili devadesátá léta, a éru dnešní, dvě až tři dekády poté. Když si prolistujeme letos v zimě skončený seriál Lidových novin s pětadvaceti Budovateli kapitalismu, už titulky napovídají, že dominantním tématem je velká privatizace, tedy buď „kupónovka“, nebo odprodeje velkých podniků do soukromých rukou jinou formou, soutěžemi či přímým prodejem strategickým investorům. Celý seriál symbolicky nastavuje diskurs otázkou v úvodním rozhovoru s Václavem Klausem: Proč je kuponová privatizace tolik kritizovaná?.

Devadesátky

Lidové noviny můžeme podezřívat z lecčeho, ale rozhodně ne z levicově motivované předpojatosti. Přesto i tento list prodchnul celý seriál dvoustránkových rozhovorů s osobnostmi ekonomiky a byznysu devadesátých let zásadní pochybností, zda byla velká privatizace šťastným, nebo nešťastným řešením.

Kvantifikované mediální analýzy pak vyvracejí Kohoutův pocit i exaktně. Například hodnocení ekonomického tisku k transformaci hospodářství, které na 341 článcích za roky 2013 a 2014 provedl David Kursa v Analýze vnímání české transformace (sborník Čtvrtstoletí, Česká cesta k tržní ekonomice). Nadpoloviční počet článků byl v tomto období neutrální, 21 % negativních, 11 % pozitivních. Z negativních témat převládaly otázky spojené s „koncepcí Václava Klause“ vs. koncepcemi jin a s právní a s institucionální reformou jdoucí opožděně za byznysem. Opět se tedy vše točí kolem kuponové privatizace.

Bylo tomu jinak v době samotné privatizace? V první polovině devadesátek jsem jezdil stopem po Evropě. Bez peněz a jídla se dalo slušně vyžít i několik týdnů na husté síti dálnic mezi Německem a Holandskem. Požehnáním pro chudého studenta z východní Evropy byli jak laskaví manažeři v černých limuzínách, tak berlínští hipsteři mířící v minivanech do Amsterdamu za legálními drogami. S délkou odloučení a rostoucím kručením v břiše vám však největší radost udělalo, když jste na obřím parkovišti u pumpy narazili na českého kamioňáka. Na pivo vás sice nepozval, ale aspoň ochotně porozprávěl o tom, co je nového doma.

„Viktor Kožený bere kramle,“ povídal šofér, a když jsem se ho ptal na Havla, fotbal nebo aktuální cenu piva, on se stále vracel k nájezdníkovi z Harvardu. „Vy jste dal kupóny do jeho fondů?“ Ne, zněla jeho odpověď s malinko nechápavým výrazem. Zkrátka, velká privatizace kvůli investičním fondům, které nejprve rozpoutaly zájem lidí díky reklamním kampaním, a následně v některých případech svými správci majetek ovládly a/nebo zpronevěřily, byla už v polovině devadesátých let silným příběhem.

Negativní tóny začaly sílit právě od zmizení Koženého do ciziny. Jeho společnost získala nejvíce „DIKů“ (držitelů investičních kuponů) díky mohutné televizní kampani slibující lidem desetinásobek vložené částky. Kožený přesídlil na Bahamy v roce 1994.

Ekonom Marek Loužek ve stati Nazrál čas k vyváženému hodnocení české privatizace? v roce 2005 napsal: „…zatímco první polovina devadesátých let byla ve znamení nadšeného přijímání a nekritického obdivu, převládl ve druhé polovině 90. let v odborných i mediálních kruzích opačný extrém: jednostranný pesimistický pohled na (…) zajímavý privatizační experiment.“.

Další ekonom, Lukáš Kovanda, dává domácí kritiku v devadesátých letech do kontextu s vystoupením některých světových ekonomů v čele s Josephem Stiglitzem vůči takzvanému neoliberalismu, který podle nich uplatňovaly vůči zemím druhého a třetího světa Mezinárodní měnový fond a Světová banka. Projevem neoliberalismu byla prý přílišná deregulace, liberalizace zahraničního obchodu a rychlá privatizace. K takové kritice se pak ochotně přidala i část domácí politické scény, třeba Petr Pithart (Reflexe transformace v médiích, Lukáš Kovanda, 2015).

Kupónovka

Berme tedy jako fakt, že velká privatizace, a zejména její „kupónová“ podmnožina, byla kriticky přijímána a hodnocena už v době svého průběhu, a negativní tonalita v médiích sílila a vydržela. Pozitivní ohlasy zůstaly v menšině. K pokusu o vysvětlení tohoto zvláštního výsledku je potřeba si nejprve uvědomit určitý paradox.

Odpůrci „kupónovky“ zpravidla dávají na stůl alternativu prodeje vybranému zájemci. Vzniká tím dojem, že kuponová forma převažovala. Jenže data ukazují, že tomu tak není. Od různých autorů a institucí se uváděné částky sice liší (vždyť ohodnocení státních podniků v netržním prostředí nemohlo být tržní!), ale poměry jsou v zásadě stejné: kuponová privatizace představovala jen 23 % hodnoty privatizovaného majetku. Obdobnou nominální hodnotu měl majetek převáděný na obce. Menší podíly pak měly transformace družstev, restituce a malá privatizace. Dominantní částí byla standardní privatizace, tedy prodej podniků soukromým firmám; ta představovala zhruba 30 % nominální hodnoty privatizovaného hospodářství. (Marek Loužek, Česká privatizace po 25 letech, 2015)

Přesto se z hlediska metody řeší mnohem více kuponová větev. Primární vysvětlení je nasnadě. Jednak byla tato metoda svým způsobem unikátní, a tudíž experimentem, a tak je snáze napadnutelná pro nedostatek srovnání. Jednak se tato forma přímo týkala každého dospělého občana republiky. Každý se mohl stát podílníkem majetku, stačilo splnit formality a zaplatit poplatek 1 035 korun za každou ze dvou vln procesu, který si mohla drtivá většina občanů dovolit. Byla to hra, která předem nikoho nevylučovala.

Naprostá většina populace se však do projektu, než nastoupil „Koženého Harvard“, nehrnula. Můj otec také patřil mezi skeptiky. Řekl jsem mu, že mu tu tisícovku dám a ještě přidám pětistovku, aby se obtěžoval a poskytl nutnou součinnost k získání kuponové knížky. Byl ochoten se na tom dohodnout a najednou mi dodával tipy na další své kolegy a kamarády, a ty zase na další, kteří by mi za 500 korun čistého svěřili své kupóny. Tak jsem si říkal, že kdybych měl sto tisíc a dobrého právníka, co mi poradí, jak převod udělat legálně, mohl bych získat už slušné zisky z budoucích akcií privatizovaných firem. Čas opravdu ukázal, že investovaných, řekněme 150 tisíc korun, formou kuponů přímo do podniků, mohlo standardně vynést dva až tři miliony (což by v dnešní kupní síle znamenalo mnohonásobek této částky).

Já se však v té nespoutané době věnoval cestování a umění, takže nápady, jak skepsi mas přetavit v individuální zisky, uplatnili cílevědomější spolužáci z vyšších ročníků. A pokud k tomu uměli získat půjčku v řádech milionů, mohli založit fond, rozjet reklamní kampaň a shromažďovat ve velkém DIKy s jejich kuponovými knížkami plnými investičních bodů pro své investování. Dnes někteří z nich patří k nejbohatším lidem v zemi.

Ano, a část lidí byla okradena. Už v roce 1994 byl chycen za ruku s úplatkem Jaroslav Lizner, ředitel Centra kupónové privatizace, a poměrně rychle odsouzen k mnohaletému žaláři. Ovšem podvody, ve kterých šlo ne o Liznerových osm milionů, nýbrž o devíti až desetimístné částky, se děly chytřeji, když těžily z nedostatečné ochrany ve věci oddělení vlastníků firem spravujících fondy od samotného majetku v těchto fondech. Prostě správci a manažeři fondů měli příliš mnoho prostoru pro nakládání se svěřeným majetkem. Je jen logické, že v tak obrovském objemu a rychlosti transformace byla část majetku znehodnocena záměrně, či přímo zpronevěřena.

Strašidlo

Ačkoli se v kuponové formě jednalo méně než o čtvrtinu celkově privatizovaného majetku, stala se logicky tou nejdiskutovanější. Proč však dominuje v hodnocení dodnes a stává se strašidlem naší historie? Zde už odpověď nebude tak jednoduchá.

Vypůjčil jsem si titulek o „strašidlu“ z eseje Václava Havla Moc bezmocných, kterou napsal v roce 1978. Havel v ní uvádí příběh sládka z pivovaru, kde byl dramatik nucen pracovat. Tento sládek vyvolal svou snahou o poctivější vaření piva, pracovitostí a inovativností ve finále takový odpor vedení firmy i regionální struktury KSČ, že o místo přišel, byl prohlášen za nepřítele socialistického zřízení a přeřazen na nekvalifikovanou práci. Typický příběh z minulého režimu.

Jaký by byl jeho osud po roce 1989? Soukromé pivovary se o kvalitní sládky přetahují. Za pracovitost a snahu inovovat by byl s největší pravděpodobností odměněn, nikoli potrestán. A když by měl i podnikatelského ducha, pokusil by se založit vlastní pivovar. To přece není pohádka, stačí se podívat na trh a rozmach malých a středních pivovarů.

Jistě, jak by takovému panu Novákovi bylo, kdyby nebyl sládkem, ale třeba úzce specializovaným technikem v textilním podniku na malém městě, kde nic jiného není? A firma by jako většina v oboru v průběhu devadesátých let zkrachovala. Nebo by se pokusil podnikat a získat úvěr, což bylo tehdy pro obyčejného smrtelníka bez zajištění nemovitostí nebo úplatku téměř nemožné. Nebo by mu neplatili odběratelé, kterým neplatili zase jejich odběratelé, a stal by se obětí druhotné platební neschopnosti, dalším symptomem období devadesátých let, kdy byly dluhy prakticky nevymahatelné. Pan Novák by aspiroval na vstup do klubu podnikatelských sebevrahů.

Nechceme si namlouvat, že možnost svobodně volit povolání nebo podnikat přináší jen idylické výsledky. Jenže ani nemůže. Druhou stranou svobody je vždy i odpovědnost, stejně jako druhou stranou odvahy je riziko. Nikdy nelze stinnou stránku od slunné odpárat, nežijeme na poušti. Nežijeme už ani v šedi normalizace – doby, kdy typický člověk neměl odvahu, a tudíž nemusel nic riskovat. Kdy nebyl příliš svobodný, a tak ho ani moc netížilo břímě odpovědnosti.

Ve vydání Trade-off 1/2020, které se věnovalo 30 letům svobodného podnikání (jedna z mála mediálních reflexí, kde nepřevažovala negativní tonalita transformace), to srovnání s minulostí dobře vystihl investor Tomáš Raška: „Socialismus zničil ‚riziko‘, že soused bude úspěšný.“.

Kuponová privatizace byla mimo jiné lekcí z příležitostí a rizik podnikatelského nakládání s majetkem, a troufám si říct, že v tomto smyslu mnohem užitečnější, než kdyby lidé jen seděli a sledovali, jak stát prodává jeden podnik za druhým věhlasným korporátním zájemcům.

Šok trhem

Podstatou ekonomické transformace nebyla ta či ona forma privatizace. Stejně tak jí nebyla sama liberalizace cen, měnového kurzu nebo uvolnění mezinárodního obchodu. „Nemůžete vytrhávat jednu věc z celku“ nebo „nelze izolovaně hodnotit jednu metodu z mnoha“ - namítali budovatelé kapitalismu zmíněného seriálu Lidových novin, když jim Ivana Pečinková kladla stále stejné dotazy na chyby v privatizaci. A měli pravdu. Všechny uvedené kroky byly sice nutné předpoklady, ale stále jen předpoklady skutečné transformace. Tedy proměny prostředí tak, aby měl člověk možnost volby vlastní cesty a převzal za ni odpovědnost. „Jen se mi odnaučte fňukání a všemu smutku luzy,“ chtělo by se zarathustrovsky říct se zvěstovatelem pádu nesvobodné společnosti Friedrichem Nietzschem.

Nejen někteří ekonomové jako zmiňovaný Stiglitz, ale i část západních elit, sociologů, historiků, politologů, zpochybňovala českou transformaci jako příliš pravicovou, libertariánskou a nedostatečně sociální. „Také v naší ekonomické transformaci převládla rétorika, podle níž měl být právě trh způsobilý nacházet ideální řešení dilemat, privatizace měla být ve svém důsledku výhodná pro všechny, a právě tak představovalo příležitost pro každého soukromé podnikání,“ píše historička Adéla Gjuričová o vlivu západního neoliberalismu na naši transformaci. (Host, 2018) Cituje Elaine Weinerovou, autorku knihy Market Dreams s příběhy „žen dělnic v transformujících se podnicích, jimž bylo vnucováno, že strukturální nezaměstnanost postihující jejich továrnu je pro ně ve skutečnosti šancí. Založit si vlastní firmu však bylo jinak snadné v Praze a jinak v menších průmyslových městech, zcela závislých na zkrachovavším podniku, či na venkově. Komu se podnikání nepovedlo, ten se podle této víry dost nesnažil. A kdo si stěžoval na dopady transformace, byl komunista. I dělnice však uvěřily, že chodí-li si pro dávky, jsou příživnice a svou tvrdostí vůči sobě vydobývají lepší zítřek svým dětem.“.

Tvrzení Gjuričové, že v naší transformaci převládla rétorika, „podle níž měl být právě trh způsobilý nacházet ideální řešení“, je poněkud vágní. Kdo tu rétoriku šířil? Politici, akademici, média? To je podstatné. Interpreti neznalí ekonomie zpravidla zaměňují obecnou teorii pracující s konceptem „dokonalé konkurence“ s reálnou liberální politikou, která „jen“ usiluje o ochranu základních svobod občanů, včetně práva nakládat se soukromým vlastnictvím, a chránit je před regulací ze strany státu. „Dokonalá konkurence“ je jen bod na horizontu, ke kterému vektor snažení liberála směřuje a jehož nikdy nedosáhne. Stačí si přečíst klasiky, jakými jsou Hayek nebo Mises, aby člověk pochopil, že cílem není kapitalismus (coby vláda kapitálu), nýbrž umožnit lidem, aby byli v naplňování svých životních zájmů iniciativní a aktivní, aby se cítili užiteční, jelikož uspokojují nějakou poptávku, a jsou tudíž spokojenější a mírumilovnější než za jiných okolností.

Kdokoli si sliboval od nastolení „tržního systému“, že „vyřeší všechny problémy“, byl spíše popleten kritiky transformace než jejími realizátory. Všechny transformační kroky byly jen nástroji. Liberalismus, respektive liberalizace, v praxi zkrátka „ideální výsledek“ nezaručuje, a tak nezaručuje nikomu štěstí, pochopitelně ani té dělnici z fabriky v zapadlém městě, která byla po propuštění nucena chodit si pro dávky v nezaměstnanosti.

Jak to, že autoři, a nejen ti citovaní, nejsou schopni pojmout tuto éru pohledem celku? Zmateně švenkují po detailech, vyhlédnou si šmrncovní téma kupónovky a představují si, že jím vysvětlí, co se povedlo, nebo spíš nepovedlo na cestě od socialismu k trhu. Nejedná se přitom o hloupé, ani nezkušené lidi.

Vysvětlení může být zdánlivě jednoduché. Je třeba si uvědomit, že skokový přechod od totalitního útlaku ke svobodnému systému vyvolal ve společnosti i psychice člověka řadu šoků, kolektivních i individuálních. Jeden z nejsilnějších účinků, na úrovni vědomí i podvědomě, mělo na lidi z rovnostářského systému výrazné prohloubení majetkové nerovnosti ve společnosti.

Carl Gustav Jung vypráví o svém osobním Střetnutí s nevědomím (Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga.): „V říjnu, když jsem byl sám na jedné cestě, zachvátilo mě vidění. Viděl jsem nesmírné spousty vod, které zatopily všechny severní a níže položené země mezi Severním mořem a Alpami. Potopa sahala od Anglie až po Rusko...

Odehrávala se jakási strašlivá katastrofa. Viděl jsem mohutné žluté vlny, plující trosky kulturních děl a smrt nesčetných tisíců. Pak se moře proměnilo v krev.

Teď byl můj úkol jistý, musel jsem se snažit pochopit, co se děje a nakolik mé vlastní prožívání souvisí s prožíváním kolektivity.“.

Jung píše o předzvěsti první světové války, napětí ve společnosti se transformovalo do vizí a snů, které jednotlivce trápily, a válku předznamenávaly.

Bájná symbolika potopy proměněné v krev je sice působivější než kuponová privatizace, ale princip může být stejný. Naše nevědomí si vybírá symboliku, jejímž prostřednictvím vytěsňuje vlastní frustraci ze skutečnosti, že už si nejsme rovni. Se svým okolím, sousedem, příbuznými, kolegy. Pochopitelně nejde jen o nerovnost majetkovou, ale i o nerovnost na pomyslném žebříčku společenské prestiže, kde se hraje i jinými než peněžními faktory.

Protože jsme zažili nesvobodný režim, v němž byl život nesrovnatelně horší, hledáme zástupný obraz, na který bychom svedli nespokojenost s naším vlastním postavením v současné společnosti.

Jistě, toto je jen teoretický konstrukt, hypotéza, nicméně pro její platnost mluví onen pádný argument: není pravda, že by se naše ekonomická transformace nepovedla (této otázce věnuji zvláštní část níže). Pokud si i přesto hledáme interpretační cesty, jaké za všechny předvedl zmiňovaný Martin Kohout – a není-li pohnutkou marxistický pohled na svět – pak je skrytá, ale o to usilovnější práce nevědomí velmi pravděpodobným vysvětlením.

V polovině devadesátých let jsem udělal státnice a Ekonomii jsem absolvoval před zkušební komisí vedenou Jiřím Schwarzem. Říkalo se jí „komise smrti“ – období volnosti holt skončilo, pedagogové předělali osnovy a začalo přituhovat, zkrátka i ve školství se už projevovala konkurence a vzrostly nároky na kvalitu.

Když jsme s absolventy slavili v nedaleké putyce U Dobruských, přišla řeč na Koženého a další tehdy ještě celkem mladé privatizátory. Kolega nostalgicky koukal do půllitru a poznamenal, že nám ujel vlak: nenaskočili jsme včas, a proto se takhle vysoko už nikdy nedostaneme. Tuhle ufňukanou větu jsem pak v různých obměnách od různých lidí slýchával i desítky let poté, co se nad kupónovkou zavřela voda. A bylo jedno, zda onen úspěšný, který naskočil včas – a s námi v hospodě teď jako na potvoru neseděl – zbohatl na privatizaci, státních zakázkách nebo prostě jen svou pracovitostí či skvělými nápady.

Povedla se, nebo nepovedla?

V analýzách, které hodnotí míru úspěšnosti ekonomické transformace, se zpravidla setkáváme s HDP, případně měkčími ukazateli kvality života. Poměřujeme je pak „doháněním“ Západu. Je však úroveň kolem 70 % Německa po téměř třech desítkách let mnoho, či málo? Transformovalo se například Slovensko lépe, když nás řadu posledních let v HDP dohánělo? Je Estonsko, kterému už se v některých oblastech díváme na záda, dokladem neúspěšné české cesty? Tím spíš, že jsme nikdy nedohnali Slovinsko, jež na tom bylo od začátku s životní úrovní lépe než my? Ti, co zdůrazňují úspěchy, naopak odkazují na náš stále poměrně vysoký náskok před Maďarskem a Polskem. S podobnými otázkami by se dalo pokračovat do nekonečna a stále bychom přešlapovali na místě. Je férové si říct, že jasný objektivní ukazatel neexistuje. Z pohledu životní úrovně neumíme říct, zda se naše ekonomická transformace povedla lépe, nebo hůře.

Přesto existuje jeden poměrně přesný, byť dost partikulární ukazatel, který má přímý vztah k podstatě transformace, tedy k osvobození jednotlivce a zároveň přijetí jeho odpovědnosti v ekonomickém prostředí. Míra nezaměstnanosti staví postkomunistické země na společnou startovní čáru, jelikož do roku 1989 fungovaly oficiálně v režimu plné zaměstnanosti. Zároveň je míra nezaměstnanosti efektivním komparativním nástrojem mezi státy, které mají určitou kulturní a sociální podobnost. Lze předpokládat, že ve střední Evropě byla stínová ekonomika na podobné úrovni, a chování lidí se v případě ztráty a hledání práce nebo v podnikavosti v jednotlivých zemích moc nelišilo.

Tabulka: Vývoj nezaměstnanosti ve střední Evropě v letech 1990–2019

Jak vyplývá z tabulky, v prvním a nejtěžším období transformace byla skutečně premiantem Česká republika. Dokonce se v dobách největšího poklesu HDP první poloviny devadesátých let držela jako jediná v regionu pod 5 %, ostatní státy se od roku 1992 zmítaly vysoko nad 10 %. Zatímco pro Polsko a Slovensko zůstala vysoká nezaměstnanost vážným problémem ještě 15 let od zahájení reforem, Maďarsko se na sklonku století dostalo před Česko a mírně nad námi „vedlo“ až do roku 2006. Pak jsme si prvenství s Maďary opět prohodili, načež přišla velká finanční krize, kterou lze považovat za – nejen symbolickou – tečku za transformačním obdobím ve střední Evropě.

Nízká míra nezaměstnanosti znamenala, že nemalá část lidí ze zavíraných podniků našla práci v nově vznikajících menších a středních firmách, a další část bývalých zaměstnanců se vrhla na podnikání. Obě skupiny dokazují chuť něco se svým životem udělat, rekvalifikovat se, změnit obor nebo styl práce.

V tomto ohledu si naše země vedla velmi dobře. Češi prokázali pracovitost a podnikavost. Statistiky zaměstnanosti to potvrzují spolehlivými daty. To nemusí nutně znamenat, že se o to zasloužili politici. Dá se dokonce soudit, že po transformaci – často spíše vládě navzdory – byli lidé iniciativní a z naprosté většiny odmítli zůstat závislými na sociálních dávkách. Nicméně vlády uskutečňující v devadesátých letech reformy lidem minimálně nevzaly chuť udělat něco se svým osudem. A to už samo o sobě lze považovat i za úspěch těchto vlád.

Někomu to může připadat jako málo, mně to připadá jako dost.