KOMENTÁŘ: Portfolio jako záchranná vesta pro dobu, kdy investiční bublina splaskne

Předchozí odstavec popisuje Anglii roku 1845. Když tehdy centrální banka zvedla sazby, peníze se přelily do dluhopisů a akcie železničních společností se zhroutily. Nešlo (většinou) o podvod – železniční síť, která zůstala, táhla britskou ekonomiku další desetiletí. Jen ti investoři, kteří ji zaplatili, se často výnosu nedočkali. O sto padesát let později se totéž zopakovalo s internetem.

Vojtěch Olbrecht

Hlavní ekonom společnosti Investona

Dnes se média hemží zprávami o investiční bublině kolem umělé inteligence a datových center: „Všichni nakupují, je to budoucnost, velcí investoři do tohoto odvětví sypou obrovské peníze, technologie se stává geopoliticky strategickou a kdo nenakoupí teď, prý přijde o životní příležitost.“ AI může být reálně skvělá inovace, ale stejně to může být další investiční bublina. Podobně jako železnice nebo internet. Spálilo se na nich přesto dost lidí.

Bublina je stav, kdy se cena odtrhne od věrohodné trajektorie toho, co firma reálně vydělá, a drží ji už jen očekávání, že to někdo koupí dráž. Potíž je v tom, že tahle definice je ověřitelná výhradně zpětně. Až splaskne.

Ne že bychom se to nesnažili měřit. Indikátorů je celá řada a stojí za nimi desítky let dat i akademického výzkumu. Například indikátor CAPE (upravený indikátor poměru ceny akcií a zisku firem) vidíme v grafu níže – ukazuje, že ceny akcií v poměru k jejich zisku jsou výše než před lety. Ale vůbec nic to neříká o tom, zda a kdy bublina splaskne.

Indikátory ani investoři se nespletly v diagnóze. Naopak, jejich analýzy jsou velmi užitečné. Jen u bublin se dá velmi těžko odhadnout jejich načasování, tedy kdy splasknou. Proč to tak je? Protože kdyby indikátor spolehlivě předpovídal termín poklesu, přestal by fungovat. Signál, který všichni znají a všichni mu věří, se okamžitě promítne do ceny a zmizí. Indikátory ukazují, kolik rizika neseme. Neříkají, kdy se to riziko projeví.

Bublina obvykle nepraskne sama od sebe. Něco jí pomůže. Odhadnout co a kdy je otázka za všechny peníze, a proto se o ni tolik lidí pokouší. Seznam kandidátů, kteří mohou do hry vstoupit, je dlouhý: soukromý i veřejný dluh, geopolitika, oslabování institucí, které volný trh chrání, sazby centrálních bank, inflace. Poslední týdny přinesly další obavu, a to, že se rozplete kruhové financování, v němž si firmy kolem AI navzájem kupují kapacity a navzájem do sebe investují.

Který z těchto hráčů pokles spustí? Spouštěčem bývá často ten, který se neočekává. Kandidáti se navíc mohou sčítat, ale i navzájem rušit. Trávit nad tím večery je z pohledu běžného investora promarněný čas s malou návratností.

Naplní se očekávání, která trh od AI má? To dnes skutečně nevíme. Důležitější je uvědomit si, že bubliny k trhům patří a mají opakující se průběh.

Na začátku bývá dobrý nápad: kanály, železnice, internet. Objeví se první přesvědčivá využití, přiteče kapitál. Kapitálu je časem víc, než kolik ho ekonomika dokáže vstřebat, a vzniknou i byznysy, které by za normálních okolností nevznikly. Přijde tvrdá konkurence, často i externí impulz, pak bankroty, pak konsolidace.

Technologie mohou vyhrát, zatímco investoři do nich prohrát. Ne každý, jen ten, který nakoupil, když už bylo horko, a prodal, když se všechno sypalo. Amazon po prasknutí dot-comu spadl o 92 procent, než z něj bylo to, čím je dnes. Kdo ho koupil v roce 1999 a v roce 2002 to nevydržel, měl pravdu ve výběru firmy, a přesto přišel o peníze. Kdo by ho koupil, byť v ten nejhorší moment (ze kterého se pak propadl o zmíněných 92 %), v roce 2011 by byl 150 % v zisku. A kdo by vydržel do dnes, měl by 5200 %.

Nejběžnější nástroj pasivního investování, index S&P 500, má sedm firem tvořících zhruba třetinu své hodnoty. Firem, které jsou nějak napojeny na umělou inteligenci, je v indexu podle běžně uváděných odhadů kolem 45 procent celkové hodnoty.

Můžeme se zaleknout a všechno prodat. Bublina nás pak nerozhodí. Ale spořicí účet nám taky nezajistí nejlepší důchod. Nebo můžeme obavy zahodit a jít all-in do AI. Tady je riziko snad zřejmé. Nebo můžeme sledovat každý den zprávy a obchodovat podle toho, co se kde šustne. Nebo…

Nebo si můžeme položit sedm otázek, které se dají zodpovědět za jedno odpoledne a jejichž smyslem není bublině se vyhnout, ale přežít ji, pokud přijde, a vydělat, pokud nepřijde. Berte to jako test odolnosti. Ne trhu, jen vlastní situace.

• Jsem psychicky ukotvený? Přijímám, že bublinu neodhadnu a že nějaká někdy přijde? Nepanikařím teď a nebudu panikařit, až to nastane?
• Mám rezervu? Pokrývá moje likvidní rezerva tři až šest měsíců běžných výdajů? Pak nebudu muset prodávat akcie kvůli rozbité pračce.
• V jakém režimu nakupuji? Investuji pravidelně a automaticky? Kdo nakupuje podle nálady (své nebo tržní) dopadá dlouhodobě hůř.
• Jak jsem zadlužený? Mám půjčky, které nedávají smysl? Nemám akcie na páku? Ty totiž padají mnohem rychleji než ty pořízené normálně a nutí prodávat v nejhorší chvíli.
• Jsem opravdu diverzifikovaný? Nemám všechno v jedné akcii, jednom sektoru, jedné zemi nebo jedné měně? Podívejte se na to, co držíte a na deset největších pozic.
• Sedí můj horizont? Budu ty peníze potřebovat za rok, nebo za patnáct let? Čím delší horizont, tím víc rizika unesu, ale musím počítat, a to může trvat roky. Kdo bude peníze potřebovat brzy, měl by mít větší polštář a menší podíl akcií.
• Mám plán pro pokles? Co konkrétně udělám, když portfolio spadne o třicet procent? Kdo to má sepsané dopředu, rozhoduje se podle plánu. Kdo ne, rozhoduje se podle strachu.

Pokud chceme začít dnes a nemáme čas na všech sedm, udělejme dvě věci: zkontrolujme výši likvidní rezervy a napišme si, kdy ty peníze budeme potřebovat. Zbytek počká do víkendu.

Bubliny tu byly a budou. Neodhadneme je, nezabráníme jim a nevyhneme se jim. Leda tím, že budeme držet peníze pod postelí, kde si je ovšem inflace najde naprosto spolehlivě. Nemůžeme si vybrat, jestli bublina praskne. Můžeme si vybrat, jestli nás to zruinuje, nebo jenom na chvíli otráví.